Big Island je nejmladším z havajských ostrovů a díky aktivní sopečné činnosti je vlastně ještě pořád ve stádiu růstu. Sopky jsou také jeho hlavním lákadlem - i když zdaleka ne jediným. Naše návštěva ale začíná, jak jinak, na letišti; naletěli jsme na doporučení být tu dvě hodiny před odletem, takže jsme tu snad - jen s několika nočními zaměstnanci - úplně první a čekáme, až otevřou.
Chvíli po nás naštěstí dorazí i další cestující, kteří naivně uvěřili, že má smysl přijít s doporučovaným předstihem. Konečně si tu nepřipadáme úplně osamělí.
Ve 4 ráno letiště otevírá, my se automaticky odcheckujeme u stojánku, odevzdáme bágly, sníme muffiny z ABC store (na Waikiki jsou obchody téhle sítě na každém rohu - a ne, není to přehnané tvrzení, je jich tu prý přes 80; 56, které uvádí Wikipedia, je prý zastaralé číslo), sundáme si boty u bezpečnostní kontroly, vypijeme kafčo u Starbucks a pak už se konečně boardujeme.
Let je luxusní, noční vstávání stálo za to: Waikiki svítí a nad Havajskými ostrovy právě svítá. Po šesté ráno jsme na Big Islandu (nazývaném také prostě Havaj, resp. Hawaii), v Hilo, kde lije jako z konve. U Alama dostáváme bílý vůz Hyundai Sonata (navzdory všem varováním stačí debetní karta, není třeba kreditní), rychle ho v dešti zkontrolujeme a jedeme do hotelu.
Protože nerad řídím, dosud jsem se půjčování auta na dovolených vyhýbal, ale na Big Islandu nemáme moc na výběr. S veřejnou dopravou bychom se na spoustu míst nedostali, nebo bychom na nich byli velmi omezeni v pohybu. Takže je to tu moje první osobní zkušenost jak s půjčovnou, tak s automatickou převodovkou. Naštěstí všechno funguje tak, jak říkali klucí na YouTube :).
U zabookovaného hotelu Naniloa jsme za chvilku a opět nás ubytují bez čekání. Na parkovišti si všimneme, že je auto u předního kola odřené - přesně na hranici akceptovatelné velikosti defektu (podle papírové šablonky, kterou jsme pro kontrolu dostali) a o pár sekund později se ukazuje, že na spodní straně blatníku jsou škrábance ještě větší. Štve mě, že jsme to v půjčovně přehlédli a na pár minut mám zkaženou náladu v očekávání nějaké šikany při vracení auta. Naštěstí jsme ale na Havaji, kde prostě nemůžete mít špatnou náladu déle než nějakých deset minut, maximálně čtvrt hodiny. Obzvlášť, když jste tu na dovolené a právě se chystáte vyrazit do Lava Tree State Parku :).
Ještě předtím se ale za střídavého poprchávání vydáme projít po okolí hotelu, které ovšem - obzvlášť v tomhle počasí - ničím nezaujme. Z průvodce víme, že Hilo je na návětrné, deštivé straně ostrova, a tak jsme smířeni s tím, že si tu slunce moc neužijeme. Naštěstí ale náš přehnaný realismus není na místě - už za pár hodin bude krásně a vydrží to tak v podstatě až do našeho odjezdu.
Dům v lávovém poli. Foto: autorLava Tree State Park se vyznačuje tím, že v něm jsou - jak název napovídá - stromy, přes které se přehnala láva. V praxi vypadají jako zbytky kmenů vytvořené z kamene, ale pokud máte příležitost nahlédnout dovnitř, uvidíte tam otisk původního kmene. To vše zasazené v lese, nebo, řekněme, v parku. Když se vynadíváme, jedeme po silnici 130 až na jih ostrova s výhledy na sopku a mezi lávová pole. Jsou tu úžasné scenérie. Někde už je láva porostlá vegetací, jinde ještě holá. V domech mezi lávou stále žijí lidé.
Zalitý je i kus silnice, od cesty jejím zbytkem odrazuje cedule s nápisem Restricted Area. Všichni turisté, na které tu narážíme, viditelně váhají, kam až lze zajet - a my po krátké diskusi s místními jedeme tak daleko, jak nám dovolí šířka silnice a další výraznější varování. V noci by odtud mohly být vidět i žhavé lávové proudy, teď si ale můžeme užívat jen již ztuhlé lávy. I tak to stojí za to.
Cestou zpátky se stavujeme v Jamba Juice a ve Walmartu (1,5 litru vody, která na Waikiki stála $0,99 a v Hilo u hotelu $1,99, tu přijde na $0,80 - přičtěte zálohu na plastovou lahev a daň cca 5 %) a vybavujeme se jídlem na zítra. A pak už utahaní po dlouhém dni míříme do hotelu. V noci tu, mimochodem, koncertují žáby, ale není to nijak rušivé. Alespoň pro nás. Někteří turisté z vedlejšího hotelu si na to na TripAdvisoru dost stěžovali.
Hotel Naniloa nás potěšil kontinentální snídaní zdarma, kterou rezervační systém dopředu nehlásil; a lze případně dokoupit i snídani americkou. (Po návratu do ČR nás naopak nepotěšilo zjištění, že si strhl cca $80 za dva hadříky pareos, které jsme si prý měli z pokoje odvézt; měli jsme okolo toho mailovou výměnu, zřejmě je na pokoj kvůli našemu časnému příjezdu vůbec nestihli dát, takže bychom si je nemohli odvézt, ani kdybychom chtěli; což jsme nechtěli. Peníze hotel nakonec vrátil.)
A vyrážíme do Volcano NP za sopkou Kilauea. Cesta v pohodě, vstup s jedním autem přijde na $10 a už už jsme u prý největší aktivní sopky na světě. Z kráteru Halema'uma'u se kouří, do kráteru Iki sestupujeme - a jezero ztuhlé lávy na jeho dně je prostě úžasné. Pár sopek už jsem viděl, ale tohle ještě ne. Skvělý zážitek.
Samozřejmě si nenecháváme ujít ani další atrakce: sulfur banks, steam vents, Thurston Lava Tube i další krátery, ale po pravdě - je to pěkné, ale na rozdíl od Iki ne výjimečné. Jedeme až na konec Chain of Crater Road, konec silnice zalitý lávou vypadá vážně zajímavě a za vidění stojí i Holei Sea Arch. Puu Loa Petroglyphy na první pohled naopak nejsou ničím bombastickým, zajímavé jsou ale svým příběhem - jde o svaté místo původních obyvatel Havaje a je tu důlek za každé novorozené dítě - původní obyvatelé sem prý nosili a nosí jejich pupeční šňůry a prosí o dlouhý život nově narozených.
Večeři dnes řešíme v KFC, popijeme v Jamba Juice, nakoupíme ve Walmartu a padáme mrtví to postele.
Ráno poprvé tankujeme. Nemuseli bychom sice asi ještě, ale nejsem si tím zcela jistý. Protáhnu stojanem svou kartu a chce to po mě ZIP. Čekal bych třeba pin, takže vážně to chce PSČ? Až večer na netu zjišťuji, že opravdu ano; jestli by to fungovalo s českým PSČ, ale nevím; většina deníků zahraničních turistů, které jsem na webu našel, tvrdí, že mimoamerické PSČ jim stojan nevzal.
Vzdávám to a vyrážím za obsluhou. Holka v budce je ochotná, zaplatím jí hotově zálohu a pak se mi ještě dostává instrukcí, jak správně natankovat. Potom už jedeme k Akaka Falls - překvapivě vysokému vodopádu v překvapivě pěkném prostředí deštného pralesa (no dobře, lesoparku s chodníčky pro turisty).
Následuje Waipio valley. Pohled shora je super, cesta dolů hodně strmá - i proto tam mohou jen auta s náhonem na všechna čtyři kola. My jdeme pěšky. Procházka údolím nabízí několik pěkných výhledů, ale avizované vodopády nenadchnou a cesta k pobřeží je rozježděná a blátivá. Černá pláž s vlévající se řekou a surfery ovšem má něco do sebe. A pohled na pobřežní útesy i kopce kolem je luxusní.
Cestou se nám v autě rozsvítila oranžová kontrolka s pro mě nepochopitelným znakem (není divu, auta rozhodně nejsou mým koníčkem; vážně ale tohle výrobci aut ještě v roce 2012 myslí vážně? Proč někde není tlačítko nápověda?). Nakonec zkouším klasická IT řešení: Zastavím. Kontrolka svítí. Vypnu a zapnu motor. Pořád svítí. Obejdu auto, znak je ve spodní části podobný vzorku pneumatiky. Nic zvláštního na nich nevidím. Nastartuji. Svítí. Pomalu se rozjedu. Svítí. Pak zhasíná. Na cestě zpět se opět rozsvítí, ale po chvíli zase sama zhasne.
Večer na netu zjišťuji, že je to vážně kontrolka tlaku v pneumatikách a symbol představuje pohled na pneumatiku zezadu. Wow! Ano, jasně, chápu, že to všichni ostatní vědí. Ale fakt, fakt autům nerozumím a vůbec mě nezajímají. Nemohli by výrobci laskavě začít dělat auta pro lidi, jako jsem já, kteří jen chtějí dojet z místa A do místa B a nehodlají číst manuály? No nic. Zjevně máme tlak v nějaké gumě na hraně (proč to kruci aspoň neřekne, která z nich to je?). Ale je to oranžové, nikoli červené, tak ať se s tím pozítří poperou v půjčovně.
V pozdním odpoledni jdeme v Hilu do restauracojídelny na Poco Loco, což je hamburger (maso) s rýží/rizotem, volským vokem a uho. Dáváme si jednu porci a jednu Pepsi, vážně nejíme ve zde obvyklých objemech. Automaticky přinesou druhý čistý talíř, dva příbory, dvě brčka. Prý pokud bychom chtěli jíst oba, abychom to měli pohodlnější. Poprvé nechávám dýško 20 % - i bez toho, aby mi museli dávat svoje skvělé návody, jak dávat spropitné (jinde je dali, tady kupodivu ne; zato se tady prostě z mého pohledu chovali nadstandardně vstřícně).
V jogurtozmrzlinárně YogurtLand otestujeme asi 10 jogurtozmrzlin. Funguje to skvěle: Dáte si do kelímku, co chcete, můžete i zdarma ochutnat; posypete si to oříšky, ovocem nebo dalšími dobrůtkami. Obsluha to zváží a vy zaplatíte. V našem případě necelé $4 (příště už se ale rozšoupneme víc). Super! Jednoduché a s výborným poměrem cena výkon. A protože je vedle Jamba Juice, nemůžeme odjet bez orange berry antioxidant, tentokrát ve slušně velkém objemu Regular.
Krajina pod Mauna Kea. Foto: autorV pondělí vyrážíme na horu Mauna Kea. Ne tedy úplně na vrchol, tam bez náhonu na všechna 4 nemůžeme (a šlapat jedinou možnou pěší cestou na vrchol jsme tak trochu líní), ale do visitors centra a projít se kolem. Už samotná klikatá silnice stojí za to - nejdříve se spoustou hopů, pak mezi lávovými poli, která jsou už ale většinou alespoň částečně porostlá stromy a křovinami.
Samotné návštěvnické centrum a jeho okolí nabízejí krásné výhledy, bohužel vrchol s observatoří na nejvyšším místě Oceánie vidět není - prý bychom museli až nahoru. Na to nám chybí ona čtyřkolka; sice by se možná s trochou snahy dalo dojet stopem, ale nakonec si užijeme výhledy a sjedeme zpět na silnici 200, kde ještě vylezeme na kopeček naproti a zase si užíváme pohledy do krajiny.
Pak ještě cestou vyrazíme na kratičkou procházku mezi porostem v lávových polích a už jedeme k jeskyním Kaumana a Rainbow Falls. Po pravdě: Ani jedno z toho moc nenadchne; z jeskyní je běžně přístupná jen vchodová část první z nich a vlastně ani nevidíme důvod jít kamkoli dál, Rainbow Falls je prostě jeden další vodopád.
V Hilo se stavujeme na jídlo na hlavní třídě. M si dává těstoviny s lososem, já Calzone s kuřecím masem a kozím sýrem; na pohled vypadá úžasně, žádná kapsa z jednoduše přehnuté pizzy, ale ve tvaru kornoutu, lesklá na povrchu - a výborně i chutná. Ledový čaj M nenadchne, mě citronová limonáda s lemon grass a medem ano - a tak ji pijeme společně; je to verze s doléváním zdarma, naštěstí nikoho ani nenapadne náš šikanovat, že ji pijeme dva (koneckonců dva nápoje jsme si koupili).
Původně jsme si hráli s myšlenkou, že si zaletíme vrtulníkem nad tekoucí lávu, ale nakonec nám to nepřijde jako dobrý nápad. Lety jsou poměrně krátké, takže bychom to asi "zkontrolovali", ale rozhodně pořádně nezažili. Mrzí mě, že je Kilauea až příliš klidná a láva právě teče dost odlehlými místy, takže cesta k ní není prý zdaleka snadná a krátká - ale zase se aspoň můžu těšit, že ji poprvé uvidím někdy jindy a někde jinde na Zemi.
Takže jsme náš program na Big Islandu vyčerpali a kupujeme na Orbitzu od Go Airlines za 2 x 76 dolarů zpáteční letenky. (Sem jsme letěli s Hawaiian Air, protože v daném termínu nebyla jiná volba, ale naštvali mě, protože nebrali české platební karty, pročež jsem musel použít Orbitz a připlatit si; teď zase nakupuji přes Orbitz, protože se osvědčil a pro letenky od Go nemají žádnou přirážku.) Zbývá dodat, že odbavená zavazadla se platí při check-inu na letišti zvlášť (u obou aerolinek) - $17 za kus.
A objednávám i hotel Aqua Aloha Surf - na 4 dny. Tentokrát bereme o trochu lepší než základní pokoj, rozdíl je cca 9 dolarů, pokoj je o polovinu větší a má balkon; využijeme přitom slevu za flip-flops - při check-inu jen musíme ukázat, že s sebou máme žabky (zřejmě to mají kvůli dohodám s rezervačními systémy, kvůli kterým nesmějí podrážet ceny). Potřebujeme v Honolulu přespat 8 nocí, ale dokud nevíme, jak bude hotel vypadat (na fotkách jsou všechny docela pěkné, ale realita se může značně lišit), bereme jen 4.
A ještě poslední výprava do YogurtLandu a do Jamba Juice, natankovat a spát... Zítra už budeme odpočívat na Waikiki beach...
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Už pouhé vyřčení názvu tohoto souostroví - Havaj - vyvolává sladké představy. A koneckonců "mít havaj" patří k ustáleným slovním...
