Tanečnice hula, květinové věnce vítající vyčerpané mořeplavce, pestrobarevné korálové útesy plné úžasných ryb a pohoda pod palmami - to je asi obrázek, který se většině z nás vybaví, když se řekne slovo Havaj. Realita je ale o poznání odlišná. Jak moc? Vydejte se s námi na ostrov Oahu s Honolulu či Waikiki beach i na Big Island s jeho úžasnými sopkami.
Tahle cesta začala dost neobvykle: Naší hlavní motivací, proč jet letos právě na Havaj, byl prostý fakt, že jsme byli schopni pořídit velmi výhodné letenky. Tak výhodné, že jsme prostě nemohli neletět. A tak jsme se po lehkých přípravách ocitli v půlce září na letišti Praha Ruzyně (které se do našeho návratu přejmenovalo na Letiště Václava Havla) a přes Koreu zamířili s Korean Airlines do Honolulu. Do města, které daleko víc než představy o Havaji naplňuje obraz středně velkého severoamerického města. Města, kde tanečnice hula potkáte jen jako atrakci, která vás má nalákat k utrácení ve vedlejší restauraci či v obchodě, a umělé květinové věnce si můžete za pár dolarů koupit na každém rohu.
Ale to už jsem trochu předběhl... Začnu tedy raději pěkně po pořádku...
Pohled na Honolulu z Punchbowlu. Foto: autorOdlétáme v pondělí večer, což je super, protože se v letadle pěkně prospíme. První let je jediný, na který se mi nepodařilo booknout dvousedačku, ale na trojku dostáváme naštěstí zajímavého spolucestujícího, který dělá byznys Koreji (v té demokratické, bez Kima, samozřejmě). Dobře jsme si popovídali, jen ze spaní nebylo skoro nic.
V Seoulu (resp. v Incheonu, kde se hlavní mezinárodní letiště pro Seoul nachází) jsme mrtví, svalíme se na sedačky na letišti a spíme. Pak si jdeme koupit nějakou tu sváču, M volí špagety, já nějakou korejskou polévku s nudlemi. Sice máme docela dost času, takže bychom mohli z letiště vyrazit ven, ale nemáme na to moc náladu - a cestou zpět tu koneckonců budeme mít skoro 24 hodin.
Druhý let je zpestřen pouze tím, že se nějaký cestující pár řad před námi pozvracel a šikovně zaneřádil celou uličku, takže letušky pár desítek minut jen běhaly, čistily a snažily se odstranit nepříjemný zápach. M to šikovně prospala, já bohužel ne.
A pak už jsme konečně na ostrově Oahu, v Honolulu. Imigrační kontrola je bez problémů, já jedu ještě na dříve získané vízum, M už na ESTA. Z letiště volám na dvě čísla levnějších taxislužeb, které jsem si dopředu vyhlédl, neb ty letištní jsou podle průvodce předražené, stejně jako shuttly. Kupodivu se pokaždé dovolám stejnému člověku, který mi opakovaně poradí, abych volal třetí číslo - taxi Charlies. To nakonec činím a za chvíli už nás vyzvedává taxikář původem z Vietnamu, který už 8 let žije na Havaji, má občanství USA, ale teď se chystá na delší cestu domů, protože má nemocnou matku. (Služby taxi Charlies jsme pak využili ještě třikrát a byli jsme s nimi naprosto spokojení. Proto této taxislužbě rádi uděláme reklamu zdarma; bezplatná linka je 18 775 311 333.)
Taxi stojí bez dýška $29 čistého, což je stejně jako letištní sdílené shuttly a o cca 10 dolarů víc než levné volané sdílené shuttly - a prý o 10-15 dolarů méně než letištní taxi. Z letiště jezdí i MHD za $2,50, ale má striktní pravidla na velikost zavazadel, kterým naše bágly nevyhovují. Jak moc jsou pravidla vynucována, nevíme, ale neměli jsme v úmyslu to zkoušet.
Přes on-line službu Agoda máme rezervovaný hotel Ambassador ve Waikiki. Předložíme vytištěný voucher a navzdory časné ranní hodině nás hned ubytují. Oficiálně je check-in time od 3 odpoledne. Pokoj se zdá být celkem OK, ale zase žádný zázrak. Je tu poměrně čisto, malá kuchyňka a samozřejmě sprcha a spol. na pokoji.
Hned vyrážíme na nějaké jídlo, kterým je napoprvé na trhu v centru Waikiki smažená rýže s barbeque kuřetem za cca $10. Pokud jde o jídlo - a teď trochu předběhnu - nabídka je tu samozřejmě široká, od instantní polévky za dolar ze supermarketu (stačí dolít do mističky vodu a ohřát v mikrovlnce na pokoji) přes kus pouliční pizzy za 5 dolarů, výše zmíněné jídlo ve stánku na trhu až po jídlo v restauraci typicky mezi 13 a 25 dolary (pití cca za $3, zpravidla bezedné, pivo za $5-$7, v akci za $3). Snídaně se dá běžně pořídit od $4, běžnější je ale cena kolem $8. V restauraci je k ceně na jídelním lístku třeba připočítat cca 5% daň a spropitné, jehož doporučovaná výše je od 15 % výš. Waikiki je samozřejmě hodně turistická a drahá, na jejích hranicích a za nimi lze leccos - včetně jídla - pořídit o poznání levněji.
Kuře s příslušenstvím z trhu je docela dobré, M ho ale zkazí příhoda s holubem: Vždy jsem žil v domnění, že můj strach ze srážky s letícím holubem je iracionální, ale jeden z těch honolulských svůj let opravdu nezvládl a u stánku, kde se chystalo naše jídlo, zamířil M přímo na hlavu; ta sebou cukla, ale pták ji stejně švihl koncem křídla do obličeje. Naštěstí to nemělo kromě leknutí žádné další následky. Tedy kromě toho, že si odteď budu na tyhle nesympatické ptáky dávat ještě větší pozor.
Jako sladkou tečku si po obědě ještě dáváme koktejl z guavy. Ještě chvíli se pak procházíme, ale začíná na nás doléhat dvanáctihodinový časový posun, a tak někdy na pomezí odpoledne a večera jdeme spát.
A když už jsem zmiňoval ceny jídla, zastavím se i u ubytování: Trochu rozumný hotelový dvoulůžkový pokoj v turisticky zajímavých lokalitách lze pořídit od cca $80 za noc bez daně (cca 13 %), běžnější je ale cena okolo $100 za noc; levněji lze objednávat v rámci nejrůznějších akčních nabídek. Hotely mají běžně bazén, mnohdy na pokoji nechybí ani malá kuchyňka. V některých místech jsou k dispozici i levnější hostely se sdíleným sociálním zařízením, ušetřit lze i při využití ubytování v soukromí (třeba přes službu AirBnB; i tady ale najdete rovněž luxusnější varianty). A za luxusnější ubytování si samozřejmě můžete připlatit, fantazii se meze - obzvlášť ve Waikiki - příliš nekladou.
Ve středu ráno se kupodivu nebudíme nijak zvlášť brzy, ale jakmile jsme na nohách, vyrážíme směrem k přístavu, Ala Moana parku, downtownu... Cestou se stavujeme na snídani za $4 ve Snappers Bar & Grill na Ala Moana bulváru - slaninu i vajíčka tu mají takové, jaké mají být, stejně jako americké palačinky, o poměru cena/výkon ani nemluvě. Voda je - stejně jako všude, kde jsme v USA jedli - zdarma, čaj za $2,50. Bohužel pro nás je tahle restaurace z našeho hotelu přece jen trochu z ruky, takže sem nebudeme chodit každý den.
Projdeme se Ala Moana Beach parkem s výhledy na panoramata Honolulu - samozřejmě včetně slavného kopečku Diamond Head, v nákupním centru Ala Moana poprvé otestujeme dobrodiní džusárny Jamba Juice (napoprvé volíme pohár z místních bobulí s musli a banány + fresh z pomeranče a manga, od příští návštěvy to ale už bude vždy Orange Berries Antioxidant z pomerančové štávy a lesních plodů, na kterém pak celou dobu prostě ujíždíme) a koupíme na poště známky do ČR (jedna stojí lehce přes dolar).
Pak je čas na trochu kultury: Parlament, královský Iolani Palace, socha krále Kamehamehy a tak podobně. Než se vydáme do ulic downtownu, rozhodneme se vyběhnout na Punchbowl, kde je Národní památník - hřbitov bojovníků z Tichomoří. Moje mapa není příliš podrobná, ale značení je naštěstí celkem dobré. Přesto se pro jistotu cestou ptáme chlapíka z Filipín, jestli jdeme dobře - v touze slyšet, že ano, ale že můžeme použít nějakou skvělou zkratku - ale dozvídáme se jen onu první část odpovědi, varování, že to není úplně blízko a pár rad, kudy dál. O pár stovek metrů dál a několik výškových metrů výš za námi najednou zastavuje auto a onen chlapík říká, že kousek odtud bydlí, a tak vzal auto a odveze nás. Super! Ukazuje se, že cesta nahoru by byla docela opruz, obzvlášť dnes, kdy se na nás ještě podepisuje časový posun.
Filipínec je sympaťák a má, mimochodem, pět sester, které se provdaly různě po světě a tři z nich pracují jako letušky Lufthansy. Hřbitov je sám o sobě docela zajímavý, výhledy na čtvrť Waikiki a na Diamond Head pak luxusní. Super místo, kde se dá v klidu posedět na trávě a kochat se okolím.
Pak už jen proběhneme centrem města a jedeme autobusem zpátky. Na Oahu funguje docela dobrá veřejná doprava - její mapy a jízdní řády najdete na jejím webu TheBus, a to i v PDF. Některé si tisknu, většinu mám právě v PDF v mobilu s Androidem (spolu s vybranými mapami různých míst Havaje; mimochodem: tipy na vhodný software pro Android najdete třeba zde), takže cestování busem je tu celkem hračka. Člověk se ale při pochybnostech v pohodě doptá i řidičů (několikrát vyzkoušeno), kteří mimo jiné ochotně poradí, kde vystoupit, pokud jedete na nějaké turisticky zajímavé místo.
Vystoupíme u našeho hotelu a rovnou zapadneme do blízké thajské restaurace. M si dává smaženou rýži, já kuřecí maso s arašídy; budete-li váhat, druhá volba je lepší - a tak se o mou porci dělíme dva. Naštěstí pro mě je dost velká :).
Večer si ještě s dvoudenním předstihem zabookujeme přes Booking.com hotel v Hilo na Big Islandu a u Alamo auto. Mají nějakou akci, díky níž je verze Compact o pár centů levnější než Economy, a tak volím ji. Základní cenu nám ale stejně takřka ztrojnásobí ještě CDW (collision damage waiver), což je de facto havarijní pojištění (de jure ovšem ne, protože prý půjčovny nemají licenci na prodej pojistek) a pojištění odpovědnosti (to základní, které je v ceně, má na Havaji poměrně nízké limity plnění a my nechceme nic riskovat). Lze je pořídit i jinde online zvlášť - a levněji, ale ze zkušeností popisovaných na internetu usuzujeme, že tohle bude nejbezbolestnější řešení. Dostáváme se tak na cenu cca $70 za den se vším všudy (tedy i s daněmi a různými poplatky).
Hanauma Bay. Foto: autorVe čtvrtek si trochu přispíme (což je dobrá i špatná zpráva; špatná proto, že jsem spoléhal na pomoc jet lagu při pátečním brzkém vstávání na letiště) a zamíříme do restaurantu iHop na "levné" snídaňové meníčko za $8 (což mi přijde hodně předražené, ale protože jsem se už před odletem smířil s tím, že je Havaj drahá destinace, snáším to dobře; tak tu prostě projíme a probydlíme to, co jsme ušetřili za letenky) - bez pití a dýška. S účtem tu, mimochodem, skoro vždy dostanete podrobný návod i s tabulkou, jak nejlépe spropitné zaplatit :).
Nakoupíme obrovské pohledy se třpytivým posypem (ano, je to trochu kýč, ale nám se stejně moc líbí) a protože autobus do slavné zátoky Hanauma Bay právě odjíždí - a další jede za hodinu - jdeme do hotelu. Tady pár minut před odjezdem naráží M na úskalí amerických záchodů, což má za následek, že je naše toaleta plná vody, která nám postupně zaplavuje koupelnu. Jestli nechceme přijít o další spoj, nemáme moc čas to řešit, takže problém jen hlásím na recepci (v tu chvíli už záchod dospláchl a problémem je jen bazének v koupelně) a za chvíli už sedíme v autobuse číslo 22.
Při vstupu do Hanauma Bay absolvujeme povinné video o krásách i ochraně přírody a pak už jsme v zátoce, na písku, pod palmami... Jdu prozkoumat korálový útes s rybkami... Docela pěkný, jen voda je tu teď trochu kalná... Mimochodem: Stejně jako na mnoha dalších místech na Havaji, i tady mají dvojí ceny - pro místní a pro cizince (vyšší, samozřejmě). To jen jako drobná vsuvka pro mudrlanty, kteří v 90. letech hudrovali, že je tenhle přístup českou ostudou.
Když si všechno dostatečně užijeme, vyrazíme zpět, zaženeme hlad v rychlém občerstvení, hodíme pohledy a zavoláme Charlieho taxislužbě, aby nás po třetí ráno hodila na letiště. Čeká na nás Big Island.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Už pouhé vyřčení názvu tohoto souostroví - Havaj - vyvolává sladké představy. A koneckonců "mít havaj" patří k ustáleným slovním...
