Zázraky Big Islandu jsme viděli a teď nás čeká Waikiki beach, ale i Diamond Head, kopečky nad Pearl Harborem a další zajímavosti Oahu. Na letiště opět vyrážíme s předstihem, musíme ještě vrátit auto a mě zase začíná trápit odřenina na blatníku, kterou jsme při přebírání tak hloupě přehlédli. No, uvidíme, co se bude dít.
Žádná šikana se nekoná, předávání proběhlo hladce, s obvyklou pohodou a s úsměvy. Let je super: V letadle se dvakrát stěhuji zprava doleva, na jedné straně je vidět Big Island s Mauna Kea a s observatoří, na druhé další ostrovy a Waikiki. Nádhera. Je jasno, výborný výhled.
Z letiště voláme oblíbenou taxi firmu Charlies, ale tentokrát se věci trochu zadrhnou. Hlas na druhé straně mě několikrát vyzve k zopakování všeho, co jsem řekl, s tím, že mi nerozumí. To mě trochu prudí: Vím, že nemluvím anglicky nijak úžasně, ale že by to bylo zase až tak hrozné... Pak se ale ukáže, že mu prostě vypadává zvuk a radí mi, ať jdu za lepším signálem. Přiznám se, že volám z automatu a zavolám z vedlejšího telefonu. Teď už se domluvíme během pár sekund a já si oddechnu, že na vině nebyly moje jazykové schopnosti.
Za chvíli už jedeme do hotelu, kde nás na několik hodin opouští štěstěna. Náš pokoj není připravený. Oficiálně je check-in od 15 hodin a tentokrát musíme poprvé čekat. Až příliš jsme si zvykli, že máme na ubytování štěstí. Tak se aspoň převlékáme, necháváme si bágly v hotelu a vyrážíme někam na snídani.
Vybíráme Seaside gril na naší ulici, nabízejí akční snídani za $4. Ukazuje se ale, že narozdíl od baru v prvním dni to nebyla dobrá volba. Slanina není dobře upečeníá, toasty přikupujeme zvlášť, když nám palačinky nestačí, navíc jim trvá jejich příprava nekonečně dlouho. Při placení nám rovnou vrátí peníze tak, že si nechají i 15 % spropitné. Což se nedělá - ani na Havaji. Jsem trochu mrzutý a hraju si s myšlenkou, že je budu prudit. Nejde o ty cca dva dolary, ale o princip. M mi to rozmlouvá. Má samozřejmě pravdu, nestojí to za to.
Projdeme trhem, mrkneme na pláž a já začínám být nějaký jetý; necítím se ve své kůži. A tak zapadneme do KFC na střední Pepsi - hodně cukru a vody s bublinkami by mohlo pomoci. Tentokrát s sebou tahám v batůžku netbook, a tak ho vyndám na stůl a prohlížíme si dosud nafocené snímky. Pepsi a fotky mi zase zvednou náladu.
Pohled na Honolulu a Waikiki z Diamond Head. Foto: autorChtělo by to ale ještě trochu víc tekutin, a tak jdu zahodit kelímek a koupit ještě malou Pepsi. "Refill?" ptá se obsluha, když kolem ní procházím. Zarazím se a dívám se asi dost nechápavě. Jako Jak Refill? Jako že mi střední kelímek, ze kterého jsme navíc pili dva a dali za něj $2, znovu naplní? To asi ne... Na férovku přiznávám, že jsem si prostě chtěl koupit ještě jednu malou Pepsi a obsluha mi na férovku říká, že mi kelímek zadara naplní. Tak super, to beru. KFC u mě stouplo na hodnotě.
Ve 3pm jsme na hotelu a dozvídáme se, že pokoj stále není ready, ale že bude za 30 minut a dostaneme upgrade - jestli nám to tak nebude vadit. Rovnou se ptám, jak by to bylo, kdybychom přibrali další 4 dny, a chlapík jménem Julio mi říká, že by nás nechali na stejném pokoji, ale o poznání dráž - byť prý s velkou slevou. Tušil jsem to, ale nezdá se mi to, a tak říkám, že tu jsme na slevu se žabkami a že máme nějaký limit atd. a on říká Jasně, vy máte mít ty žabky... Ptám se ho, jestli je chce vidět, na což se smíchem odvětí, že mi bude věřit. Zase chvilku něco ťuká do compu a nabízí cenu ještě asi o tři dolary nižší, než máme teď, což daleko více odpovídá mým představám, takže se rozcházíme s tím, že omrkneme pokoj a dáme mu vědět.
Když odcházím od přepážky, je za mnou docela fronta. Doteď jsem si jí nevšiml. Za půl hoďky už bydlíme, pak vyrážíme na Waikiki beach (v hotelu zdarma vyfasujeme plážové ručníky a matrace), zaplaveme si, poležíme... Zrovna když se začínáme balit, začíná krápat, ale jen lehce...
Zastavíme se v hotelu a po spršce vyrážíme na večeři do Chili's. Dávám si pikantní steak a M tacos s pikantními krevetami, k tomu dvě piva... Povedlo se jim to. Jsme příjemně najezení, a tak je čas na dezertík - molten chocolate cake - čokoládový dortík s tekutým jádrem a vanilkovou zmrzlinou, to vše přelité čkoládou a zdobené karamelem. Bomba. Za těch necelých $10 to stálo. Ani společnými silami ho nedojíme (servírka automaticky přinese dvě lžičky a postaví dezert na stůl mezi nás). Tady si slušné dýško zaslouží - i když při téhle útratě už je to kruci znát :). Abychom trochu vytrávili, zajdeme k noční Waikiki beach osvětlené pochodněmi...
Středa je dnem odpočinku, po kterém M volá už pár dní :). Snídáme v hotelu (snídaně je opět v ceně pokoje). Dospíme se. A jdeme na pláž. Pronajmeme si slunečník se dvěma lehátky, celkem za cca $20 na dvě hodiny. Sprcha, rychlé jídlo na ulici a spát...
Ve čtvrtek jedeme autobusem číslo 23 pod Diamond Head a vyšlápneme nahoru. Výhled od bývalé vojenské základny je famózní - na jih ostrova i na Waikiki a koneckonců ani ten směrem do nitra ostrova není úplně k zahození. Poprvé na Havaji slyším svou mateřštinu od někoho jiného než od M. Podrobněji ale českou skupinku turistů nezkoumám...
Zpátky jdeme celou cestu pěšky, cestou omrkneme i Havajskou univerzitu a její kaktusovou zahrádku. Koupíme si instantní nudlovou polévku za $2 (mají i za $1,09, ale my si prostě dopřáváme :)), ledové kafčo a krájené ovoce. Odpoledne vyrazíme ještě na nákup jídla a dárků do Walmartu. Ceny jsou tu o nějakých 20-60 % vyšší, než jsem zvyklý, ale protože jsem v USA nebyl už dva roky, nevím, jestli se tak změnily poměry, nebo je to tím, že je Havaj prostě dražší - protože se sem musí všechno vozit - jak tvrdí průvodce.
Večer jdeme opět do Chili's, tentokrát si M dává steak a já poloviční žebírka. Místo piva volíme citronádu a Colu, obojí bezedné, a jako dezert oříškovočokoládový zákusek s velkým kopečkěm vanilkové zmrzliny. Zase super. Číšník se tentokrát při vracení splete v náš neprospěch; chvilku řeším, co s tím, ale nakonec mu to prostě jen strhnu ze spropitného.
Kopce okolo údolí Manoa. Foto: autorA je čas na výlet do Manoa Valley. Je to snadné: Busem číslo 8 dojedete k Ala Moana centru a odtud vyrazíte dál busem číslo 5. Vše na jeden přestupní lístek - pro dva za 5 dolarů. Vystupujeme na konečné a pokračujeme spolu s pár dalšími turisty nahoru po silnici, kterou jsme přijeli. Zabočíme do Lyons Arboretum, které nabízí nejen zajímavé rostlinstvo, ale také pěkné výhledy na okolní kopce. A pak už jdeme k vodopádům.
Za půl hodiny jízdy autobusem jste v jiném světě - z honosného Honolulu a Waikiki najednou v polynéském deštném lese. Samozřejmě jsou tu cestičky pro turisty, ale protože ráno lilo, jsou hodně blátivé. Zpočátku to ještě jde, ale od druhé půlky už si opravdu gratulujeme ke goretexovým trekovým botám a rozhodně nezávidíme těm, kdo si vzali žabky nebo bílé tenisky. Ti první jdou v polovině případů raději bosi.
Vodopády nejsou špatné, ale cesta sama o sobě je - pominu-li její horší schůdnost - díky vegetaci super. Od vodopádů Manoa zamíříme ještě na Aihualama trail s cílem dojít na vyhlídku Nuuanu. Po pár stech metrech jsme špinaví jako prasata a po dalších stovkách metrů - bahnem, přes kameny i po kluzkých kořenech stromů - to vzdáváme. Být cesta sušší, určitě je super - třeba průchod bambusovým lesem je úžasný - ale takhle to není úplně ono. Navíc nás celou cestu pronásledují spousty komárů... Prostě je čas změnit program.
Vracíme se stejnou cestou, u vstupu na trail k vodopádům blahořečíme toho, kdo tu nainstaloval hadici s vodní pistolí, kterou si očistíme boty od nejhoršího bahna a vydáme se na bus. V hotelu sprška, sváča, kterou jsme měli na cestu a jdeme do YogurtLandu. Tentokrát s kuponem na 1/2 druhé porce zdarma, takže ušetříme dolar a půl :). A čeká nás západ slunce nad Waikiki - s dobrotami z YogurtLandu v ruce je ještě lepší, než by byl jen sám o sobě. A i sám o sobě by byl nepochybně úžasný :).
Pak se jen tak procházíme, kupujeme si na trhu krevetí kuličky a vegetariánský závitek (celkem $3), které ale vzápětí končí v koši. Tohle vážně nedáme.
Nemáme moc hlad, a tak nakonec kupujeme Campbellovu kuřecí polévku, kterou si v hotelu ohřejeme. Nevím proč jsme si mysleli, že je to dobrá značka, za kterou se vyplatí dát 3,5 dolaru. Byla o dost horší než nudlovka od Nissin, která je skoro o polovinu levnější a o třetinu větší. Ještě že máme sklenku vanilkového kafíčka Starbucks. Aspoň nějaká jistota.
V hotelu nám paní z jakési cestovky nabízela zájezdy po Oahu, ale ke své smůle odpověděla nesprávně na otázku, zda platí ceny z letáčku. Podle ní totiž platily, což se mi nezamlouvalo, neb jsem fanouškem slev. A tak jsem si stejný zájezd od stejného operátora objednal přes internet, kde samozřejmě ceny z letáčku neplatily :). A právě tenhle zájezd je tím, co nás čeká už zítra...
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Už pouhé vyřčení názvu tohoto souostroví - Havaj - vyvolává sladké představy. A koneckonců "mít havaj" patří k ustáleným slovním...
