Čekají nás už jen místa, která vlastně známe – Ubud a Kuta. Rychlá loď z Gili do Padangbai má 40 minut zpoždění, dál už jde ale všechno jako po drátkách. Za dvě hoďky jsme v přístavu a o dalších deset minut později nás taxi veze do našeho hotelu v Ubudu. Tentokrát je ale bohužel volný jen menší pokoj s malou teráskou, dál v zahradě, s omšelou vanou a s klimatizací, která chlazení vzduchu jen neúspěšně předstírá.
Mimochodem – loď, kterou jsme jeli, měla mít podle prodejců dvě třídy a my jsme si mohli připlatit za tu lepší. Což jsme (samozřejmě) neudělali a bylo to (samozřejmě) úplně jedno, protože každý seděl, kde chtěl.
Ve čtvrtek ráno neteče voda, takže musíme k ranní hygieně použít naši balenou, a před druhým pokusem o zdolání Gunung Batur (to je ten kopeček, u kterého nás poprvé chytila průtrž mračen) si přikoupit další. Taxi za 300t (tam a zpět i s čekáním) nás veze do Penelokanu, pak s trochou odmlouvání do Songanu a nakonec i k parkovišti, které ovšem neexistuje. Ukazuje se, že LP nabízí poněkud zkreslené podání reality, ale možná je to tím, že se kolem hory cosi těží, a tak bylo třeba parkoviště i s cestou k němu v minulosti zničeno.
Nakonec na radu místních vyrážíme k hoře cestou mezi dvěma povrchovými doly.
Pohled z nejvyššího vrcholu Gunung Batur Moc turistů tu zjevně nechodí, a tak budíme docela pozornost – dětí i dospělých. Cesta je postupem času stále méně zřetelná a nakonec na úbočí hory mizí v hluboké trávě docela. Doufám, že v trávě nejsou jedovatí hadi nebo jiná zvířena, se kterou bych se tu nerad potkal.
Nad trávou – stále bez cesty – zastavuji a čekám na PP a RP. Mají chuť výstup vzdát, ale já trpím optimistickou představou, že už jsme skoro nahoře a nakonec se vydávám sám na průzkum. Po dvaceti minutách jsem skutečně na vrcholu, a tak zamávám na dvojici pod sebou, která si po předchozím váhání také nenechá ujít radost ze zdolání Baturu.
Kráterem se sem tam proženou mraky, které chvíli zakrývají a chvíli zase odkrývají jezero v dáli. Ze země na několika místech unikají horké plyny a když k jednomu takovému místu po čtyřech slézám, zjišťuji, že země je tu opravdu hodně vyhřátá.
Zpátky už jdeme standardní cestou. Jsme rádi, že jsme se vyhnuli všem rádobyprůvodcům, kteří jsou tady podle LP nejdrsnější z celé Indonésie; založili si tu jakýsi kartel a prudí a prudí a vyžadují za své služby nějakých 600t.
Dvakrát se zeptáme místních a pak už jsme dole ve vesnici. V místním warungu (bufíku) si dáme tři coly po 5t a požádáme, aby zavolali na mobil našemu řidiči, kam pro nás má přijet. Akce se zdaří, necháváme 5t dýško a v začínajícím dešti odjíždíme k jedné z mnoha ekofarem (je libo koupit si předražený čaj, vanilku, olejíček či kávu? Ochutnávka nebyla špatná, jen s těmi cenami vážně přestřelili) a ke chrámu se svatým pramenem.
Večer volím v naší oblíbené restauraci Dian kuřecí maso v kořeněném kokosovém mléce se zeleninou a s rýží (30t) a je to super. K pití ledový čaj, který se tu stává mým stále oblíbenějším nápojem. Mají ho skoro všude, je poměrně levný a dobrý. Jen se nesmíte bát ledu ve sklenici...
O hodinu později se ještě do restaurace sám vracím na dezert z černé rýže v kokosovém mléce s banány. Za 15t vážně zajímavá a příjemná chuť.
V pátek lehce po desáté hodine odjíždíme za 150t taxíkem do Kuty. V 
Durian - celý i naporcovaný - v hypermarketupoledne už jsme v našem oblíbeném hotelu New Arena a získáváme stejný pokoj, jako minule. Za 250t plus 50 % navíc, abychom se v sobotu mohli odubytovat až v 18:00 (a ne v poledne) – a měli se kde vykoupat před odletem.
Ještě se projdeme po pláži, v arabské hospodě si dávám za 35t kuře v kokosové omáčce a pitu (PP a RP volí jedno ze svých dvou oblíbených jídel, kterými jsou hamburger a nasi goreng – tentokrát vítězí hamburger) a jdu nakupovat drobné dárky.
V supermarketu narážím na durian, což je smrduté ovoce, které se na leckterých místech v Asii kvůli zápachu vůbec nesmí jíst na veřejnosti. A co je super, nabízejí i pár mističek, kde jsou jeho malé porce. Ještě nikdy jsem ho nejedl, takže se rozšoupnu a vypláznu za nějakých 150 gramů z posledních peněz 15t. Chutná zajímavě – konzistence se podle místa v plodu liší od pevnější až po kašovitou, chuť od jemně smetanové po lehce sladkokyselou.
Večer se jdu ještě projít na hlavní třídu. Odmítám hašiš, kokain, trávu i erotickou masáž od fakt mladé holky (prý) za 300t. Kupuji jen svůj z Thajska oblíbený energetický drink m150 za 5t.
V sobotu nás čeká odlet, ale před ním máme ještě celý den. Po pláži jdeme do Legianu a cestou nás zaujme prodejce létajících lodí. Možná je to nějaká známá věc, ale pro nás novinka – a drak v podobě plachetnice nás tak docela nadchne. (Stejně ale nenakoupíme; počáteční nabídka 100t.)
Ještě poslední jídlo (kuře ve sladkokyselé omáčce s rýží, jestli vás to zajímá), poslední nákupy, pár temp v hotelovém bazénu a už za 50t jedeme taxíkem objednaným z hotelu na letiště. Míjíme obrovské sousoší Poseidona, které stojí na jakési křižovatce – a já si říkám, že by se výborně vyjímalo na nějakém velkém příjemném náměstí, kdyby ovšem něco takového v asijských městech běžně existovalo.
Ukazuje se, že protože nejprve letíme s Garuda Indonesia a pak s Emirates, musíme letět z domestic terminálu – a navíc zaplatit dvakrát odletovou taxu. 40T v Denpasaru, 150t pak v Jakartě. S tím jsme nepočítali a tak přebíháme mezi terminály a měníme každý ještě pět dolarů.
Odbavení je jinak bez problémů a na letišti je překvapivě levno, ceny jsou jen o nějakých 10 – 20 % vyšší než ve městě. Co mě ale skutečně dostává, jsou záchody. Vedle umyvadel jsou misky s květinami a nad pisoáry akvária s živými rybičkami.
V Jakartě si přebíráme zavazadla a vyřizujeme palubní vstupenky pro let do Dubaje a do Prahy. Úplně posledním drobným zážitkem je pak pátrání v obchodech na letišti v Dubaji po ledové kávě. Jestli víte, kde se tam dá pořídit Nescafé Latte, poraďte. Ledový čaj, džusy, voda, všechno v regálech mají. Ale kafe nikde. Takovou chuť na ledovou kávu už jsem vážně dlouho neměl – a když tedy nemohlo být Nescafé v piksle, začal jsem vybírat z nabídky kaváren. Zvítězila vanilková káva v cukrárně Cold Stone za 17 dirhamů, kterou můžu rozhodně doporučit.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Pro jistotu to přiznáme hned v úvodu: Z Indonésie jsme viděli pouze malou část, vlastně jen východní polovinu Javy, Bali,...
