Čas na Bali plyne pomalu a vlastně není vůbec důležitý. Pro nás je dokonce tak nedůležitý, že je nám úplně jedno, že všechno kolem funguje v trochu jiném rytmu než my. A to až do chvíle, kdy máme na 11:00 zajištěný odvoz do podhorského města Ubud, a v 9:58 zazvoní hotelový telefon, který nikdo nezvedne... A pak jeden z účastníků výpravy hodí do placu vtípek, že by mohlo být o hodinu více, než si všichni myslíme...
Jasně. Proto všechny ty hodiny kolem byly včera tak nějak špatnějdoucí. Jasně. Bylo to v průvodci. Mezi Javou a Bali je hodinový posun. Bacha na to! Než ale PP nadhodil onen vtípek – kterému se už ovšem nikdo nestihl zasmát – bylo všechno v pohodě. O 10 minut později chytáme náš mikrobus a doufáme, že jsme v pokoji nenechali nic důležitého.
Mikrobus nás za nějaké dvě hoďky (a 50t na osobu) převeze na místo,
Rýžová pole v okolí Ubudu ubytujeme se v Ubud Terace Bungalows na hlavní třídě za 330t/noc (vzdušný pokoj s teráskou a teplou vodou, snídaně v ceně) a pak si z LP (speciální vydání pro Bali a Lombok) vybíráme první trasu mezi rýžovými poli a dalšími zázraky balijské krajiny. Předtím ale ještě zajdeme na oběd do podezřelé restaurace s ušmudlaným vchodem, po špinavých schodech, pod nimiž je velký náčrtek souložících prasat. Schody vedou na příjemnou terásku a kuře za 25t – se zeleninou, balijskou omáčkou a s hranolky – je výborné.
Krajina kolem Ubudu stojí za vidění. Rýžová pole zaplavená i suchá s již zralou rýží, někde se sklízí, jinde se pouštějí draci. Vesnice a v nich typické chrámy, lesy... Je tu příjemně. Chladněji než u moře a větší klid. K veřeři padá volba na kuře v kokosovém těstíčku za 30t (s rýží).
Další den začínáme v opičím lesíku (vstup 15t). Opic je tu spousta, nejzajímavější jsou ty hrající si v malém kamenném bazénku. Obzvlášť v okamžiku, kdy si za součást svých hrátek vybírají poblíž sedícího fotografujícího turistu. Sem tam se po něm jen proběhnou, pak se za něj jedna z nich schová a druhá mu vyběhne na hlavu – a začnou se přes něj prát. Po chvíli to turistu přestane bavit a představení končí. A následují další vesnice, chrámy, lesíky a rýžová pole...
Na čtvrtek máme domluvené za 350t taxi, které nás nejprve veze do
Chrám Pura Besakih nejznámějšího a největšího chrámu na Bali, Pura Besakih (vstup 15t). Před cestou z parkoviště ke chrámu si ještě pronajímáme povinné sukénky sarong za 5t (sleva usmlouvána z 20t) a vydáváme se vzhůru.
Průvodce varuje, že jsou tu otravní průvodci, nás však prudí jen jeden „strážce chrámu“, kterého se celkem snadno zbavíme upřímně míněnou poznámkou, že nám jako strážce chrámu nepřipadá a na ceduli, kterou ukazuje, také není nic o tom, že bychom nemohli jít dál sami. Sice ještě zkusí oblíbenou hlášku „respect local people“, ale pak kamsi mizí. Na indické samozvané průvodce zdaleka nemá. Mimochodem – na zmíněné ceduli je napsáno, že v době bohoslužeb mohou do chrámu jen uctívači. Teď to sice na bohoslužby nevypadá, ale jako přesvědčený ateista jsem ochoten z pragmatických důvodů krátkodobě uctívat celkem jakákoli božstva, včetně těch hinduistických. Takže podmínku splňuji.
Ještě se chvíli vymlouváme u prodejkyň pohledů (slevují z 5 na 3 a 1t, ale pohledy nejsou nic moc) a pak už si prohlížíme chrám. Prima. Prima je i jeho horské okolí a vůbec je tu celkem pohoda.
A jedeme dál, ke Gunung Batur, sopce nad jezerem. Řidič nám zastavuje u turistické hospody, ale oběd formou bufetu za 80t odmítáme – i po šeptem učiněné slevě na 60t (za 50t bych to vzal, ale PP a RP dnes nemají náladu na smlouvání). Žaludky naplníme vedle v bufetu nudlemi za 20t.
Kolem už se honí mraky, zčíná krápat a než sjedeme k jezeru, odkud vede cesta vzhůru, leje a leje. Ze silnice ve vesnici se stává potok a začínáme mít obavu, abychom se dostali zpět. Když se počasí nelepší, výpravu na Batur vzdáváme a vracíme se předčasně do Ubudu. Večeří je smažený tuňák ve sladkokyselé omáčce, moc dobře udělaný, s rýží za 20t.
A je tu pátek a další výlet po okolí podle LP. Tentokrát nás mimo jiné čeká i nějaká stará svatyně a Sloní jeskyně s vodním chrámkem. K miniobědu si dávám u prodejce na ulici smažený plátek sladké brambory a protože je vynikající, přidávám ještě smažený banán a jakouci zeleninovou kuličku. Moc dobré, celkem za 1,5t. Nekupte to za ty peníze. Největším mým objevem je ale ovoce s hadí kůží, které si za 2t kupuji u Sloní jeskyně. Sladkokyselé, lehké... Chutí trochu podobné hrušce, konzistencí rambutanu. Cestou zpátky se nám podaří zabloudit, a tak rádi využíváme služeb zastavivšího řidiče, který se prý živí dopravou osob a za 40t nás bere do hotelu. Kupujeme pohledy (3t a 10t za známku) a stavím se na 20 minut na internetu (dosud jsem to řešil většinou v restauracích s Wi-Fi z Kindle) za 4t (10t za hodinu).
Zítra nás čeká přejezd do tropického ráje, na ostrovy Gili.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Pro jistotu to přiznáme hned v úvodu: Z Indonésie jsme viděli pouze malou část, vlastně jen východní polovinu Javy, Bali,...
