Z Jamajky už jsem viděl kousek Montego Bay, to důležité z Ocho Rios a jeho okolí a teď mě čeká cesta dál na východ. Zase s Knutsford Express. Mým cílem je Port Antonio, které prý má svá nejlepší léta už dávno za sebou...
V 11.20 vyjíždím z Ocho Rios směr Port Antonio, tentokrát včas. Cestou sleduji, jak se ve vnitrozemí postupně v dáli zvedají hory a v půl druhé jsme na místě. Ve dvě pak přicházím do Riverside Guest house, nejlevnějšího ubytka, co na Jamajce mám. Zase za doprovodu nechtěného průvodce, který nechce pochopit, že rád chodím sám, jsme přece všichni v pohodě, nejde o peníze, snad jen později nějaké to dýško... Koupelna je sdílená dvěma pokoji a teče tu jen studená voda, ale je to stylové - město dnes už mimo hlavní turistické trasy a v něm místňácký penzion za cca 400 Kč na noc.
Majitel prý o mě neví, svádí to na sekretářku, ale pokoj - mimochodem s vlastní kuchyňkou - rychle poklidí a můžu se ubytovat.
Vracím se do města, mám už hlad, žádná hospoda mi ale nepadne do oka, místňácky fastfood je narvaný, tak jdu zase do také poměrně plného KFC. Dávám si velké combo popcorn chicken za 550 J$, čekám něco s kukuřicí, ale je to prostě spousta malých smažených kuřecích kousků. No jo, v Česku do KFC nechodím, mám mezery. Ale byla to dobrá volba. Mandarinka u pouliční prodejkyně mě přijde na 50 J$, ani nesmlouvám.
Port AntonioPak trochu projdu město, rozhodně mi nepřijde tak zanedbané, jak varuje Lonely Planet. Vyjdu na kopeček nad marinou se školou jakoby hlídanou starými kanóny u vchodu, pak zamířím na přístavní promenádu. Tady sedí na trávníku pět holek a jedna na mě chvíli pokřikuje, ať se s ní vyfotím. Jako správný introvert samozřejmě váhám, ale holky vidí, že směrem k nim koukám, a tak mávají - a já, nechca být za exota, jdu. Ukazuje se ale, že ani ta odvážná nečekala, že se k nim fakt vydám, takže nastává spousta chichotu, ale pak opravdu vstane z trávy a jde se fotit. Na její mobil a na můj foťák, každé z jiného směru...
Blíží se večer, zamířím ještě na druhou stranu zálivu, kde si před více než sto lety nějaký boháč postavil obrovskou vilu v řeckém stylu, ale dnes je už i kvůli faktu, že se stavěla z betonu ze slané vody, jak aspoň říká Lonely Planet, v ruinách. Místo je na mapě popsáno jako Folly ruins a vypadá docela zajímavě, obzvlášť teď, při západu slunce. A pak už se jen po hlavní silnici lemované levnými bary a malými obchůdky vracím do penzionu. Mimochodem - i jídlo je tu o poznání levnější než v Montego Bay a v Ocho Rios a místo reggae tu hraje stejná hudba, jako kdekoli jinde na Zemi.
Ráno zjišťuji, že jsem si zapomněl koupit snídani, a tak to musím nechat do města. Jdu zadem naší chudou obytnou čtvrtí, náhodně narážím na odbočku, kterou pak chci jet dál, a ve městě si připadám jako Arthur Dent ze Stopařova průvodce po Galaxii: Taky mám problém dostat se k čaji. Narozdíl od něj ale nejsem úspěšný a podobně to vypadá i s nějakým sladkým pečivem, byť v místňáckém fastfoodu Tastee ho mají napsané na tabuli. Nedá se nic dělat, kupuji v supermarketu nějakou ovocnou šťávu a velký muffin za +/- 250 J$ a jdu si je sníst k marině. Tam jsem už cestou potkal chlápka, co mi nabízel rafting na řece za 90 usd, slíbil jsem, že si to rozmyslím a možná se ještě stavím, abychom se dohodli na rozumnější ceně. Jsem ochotný dát mu půlku, možná o trochu víc, ale jen když přihodí ještě Moore town. Už tu ale není.
Po snídani jdu hledat route taxi do Moore townu, nabízejí se mi taxikáři za 3, dobře 2 tisíce J$ tam i zpět s čekáním, ale to mi z různých důvodů nevyhovuje. Málo svobody, zbytečně mastňácké, zbytečně drahé - ok, vím, že jde o necelé čtyři stovky Kč :-). Pak mě ten třetí konečně nasměruje správně a kluk z pumpy mě zavede k cíli - a dohodí mě svému kámošovi. Cena za cestu je mnou předpokládaných 200 J$, tedy cca 40 Kč.
Deset minut čekáme na další cestující a já pozoruji fascinující ruch na Williams Street. Pak o deset metrů popojedeme a zase čekáme. Po pár minutách se začínám nudit, ale to už přistupují další dva cestující a vyrážíme směr Rio Grande valley. Za necelou půlhoďku jsme po několika zastávkách na další nastupování a vystupování v cíli.
V Moore town se mě hned chápe průvodce, baví se s řidičem, zřejmě dostal avízo. Říkám si, že tady by se průvodce mohl hodit, a tak se s ním hned bavím o ceně. 2000 J$? To je moc. Tak tisíc? Říkám, že mu můžu slíbit 500. Ok, jdeme.
Cestou překvapivě potkáváme malou poštu, tak kupuji známky do Evropy po 120 J$. Později zjišťuji, že je pošta i přímo na náměstí v Port Antonio.
Zastavujeme u hrobu Maroon Nanny, která hrála významnou roli v boji proti otrokářství, jehož byl v horách položený Moore town centrem, projdeme okolo domu starosty a zamíříme k místnímu vodopádu. Cesta vede lesem, je tu pěkně. Mému průvodci se cestou rozpadnou žabky, a tak jde dál bos. Nakonec se kousek brodíme vodou a jsme pod vodopádem. Průvodce se tu vykoupe, já jen pocachtám.
Port AntonioPak na můj popud mrkneme ještě ke stavením na jedné stráni a pak na kopec naproti. Tam už se průvodci viditelně nechce, ale přesto, že mu nabízím platbu a rozdělení se, trvá na tom, že mě doprovodí. Nakonec na mě počká v půli kopce, dokud se nepokochám výhledy na hory na druhé straně.
Když sejdeme zpět dolů, pozve mě ke své boudě, rozsekne pro mě kokosový ořech a dá mi dva banány. Voda z ořechu i želé uvnitř mi přijdou o dost lepší, než jak si je pamatuji z Thajska. Zaplatím mu slíbených 500 J$ a přihodím 200 navíc - a poprvé je tu někdo zjevně spokojený s tím, kolik jsem mu dal. Tenhle chlapík, který o sobě tvrdil, že je jinak farmář, si je rozhodně zasloužil.
Vracím se pěšky po místní silničce dolů, celkem často narážím na nějaká stavení a jsem tu zjevně docela atrakce. Hello white man, pokřikují děti - fajn, aspoň vím, že je to na mě :), někteří místní se se mnou dávají do řeči a k tomu parádní výhledy na okolní kopce a přírodu.
Asi po čtyřech kilometrech se dostávám nad Rio Grande, o raftingu už ani neuvažuji, jen se kochám výhledy. Začíná pršet, schovávám se pod stromy, pak jdu kus dál, načež jako na zavolanou přijíždí route taxi a za 150 J$ mě bere zpátky do Port Antonia.
Mám dnes rozhazovačnou náladu:-), a tak si za 300 J$ kupuji v krámku u mariny shake z exotickeho ovoce, pak ještě místní Red Label wine 2 decky v lavičce (sladké kořeněné víno) za 150, podobně drahou třetinku piva a buchtu na zítra ke snídani. A vodu, jako vždy.
Je čas na obědovečeři. Tastee je lokální fastfood, konečně je v něm volněji, nabízí patties a kuřecí. Dát si tu dva kousky kuřecího s hranolky a colou za 550 byla ale blbost, v KFC je výrazně lepší.
Večer mě trochu zprudí, že v ubytku přestává téci i studená voda. Už včera občas na deset, patnáct sekund slabý proud úplně ustal, tentokrát už ale téci přestane a znovu nezačne. Začínám chápat, proč je v mojí kuchyňce tolik velkých plastových lahví s vodou. Zatím ale v naději vyčkávám. Nedočkám se. A tak nakonec sáhnu po lahvích...
Dnes se jedu podívat na Modrou lagunu a trochu relaxovat na pláži. Za 120 J$ chytím route taxi kousek od baráku a pak jedeme mj. kolem místy malebných útesů směrem k Fairy Hill. Za plus minus čtvrthoďku vystupuji na místě a hned se mě ujímá místní prudič. Že jako výlet na lodi.
Fakt je, že u samotné Modré laguny toho z této strany moc k vidění není, a tak dojde na smlouvání o cenu. 4000 J$ ani náhodou, 2000 taky ne, mrknu, kolik mám s sebou a nabídnu 1500. Chlapík chce aspoň 1700, ale trvám na svém. A tak nakonec jedu - s klukem, který za to dostal od prudiče tisícovku.
Přejedeme Blue lagoon, mrkneme na luxusní hotely a vily vedle, mineme Monkey Island bez opic a vracíme se zpátky na druhý břeh laguny k malé pláži. No, nebyl to zrovna zážitek mého života, ale co, zkusil jsem, jestli třeba nebude... Je něco po deváté, bar je tu zavřený, barman poklízí a já ještě dělám pár fotek. Koupat se mi tu nechce, a tak vylezu po schodech do nějakého resortu, ke kterému tohle patří, a odtud je báječný výhled na lagunu shora. Pak už jen projdu přes vrátnici ven - zvenku by mě nenapadlo se sem cpát - a jdu po silnici do Fairy Hill. Mimochodem - u Blue Lagoon se mi zbláznila GPS na mobilu, až teď se konečně umoudřila.
Z Fairy Hill sejdu k Winnifred beach. U závory mě zkásnou o 150 J$, prý na údržbu pláže, ale moc tomu nevěřím, a stejný kluk mi pak opakovaně a dost neodbytně nabízí travu. Nejdřív pět jointů za 1000 J$, nakonec dva za 200. Ta cena je fakt pěkná, ale stejně nenakoupím.
Když se trochu projdu/poležím/zaplavu, vydám se zpět. Ale ještě předtím mě postupně navštíví prodejci snad ze všech stánků pláže, aby se mi představili a informovali mě o své nabídce. Všem přislíbím, že až budu mít hlad, stavím se, ale je to výjimečně lež - nemám to v úmyslu, protože nás je na pláži tak možná deset návštěvníků a mám podezření, ze při téhle návštěvnosti se jim jídlo na stáncích valí déle, než by mi mohlo být zdrávo.
Na silnici vyhlížím route taxi, ale dřív mi padne do oka stánek s jerk chicken. No, stánek, vlastně jen gril a krabice s taškou na chleby. Kuře má pěknou barvu, ne jako ty spáleninky, co jsem viděl u stánků až dosud, a tak kupuji bez smlouvání za 500 čtvrt kuřete se dvěma kousky chleba. Sním si to u malé boční silnice, kde se ke mně po chvíli přidávají dva psi, kterým sem tam hodím zbytek a nakonec - spravedlivě napůl - jeden cely chleba. Místní kolemjdoucí nás většinou jen nevěřícně pozorují.
A pak už chytám route taxi a v raném odpoledni jsem zpět v ubytku. Ráno voda tekla, majitel sliboval, že už to bude ok, tak se nachystám na sprchu a ejhle, jsem zase bez vody. Tak si sednu na zábradlí verandy, popíjím pivo a dojídám banán od včerejšího průvodce.
Co teď? Doma se odpoledne občas chodívám projít do blízkých Řeporyj, tady bych se mohl projít v téhle naší obytné čtvrti. Jeden ze skupiny školáků se ode mě cestou snaží vyžebrat nějaké peníze, ale marně. Vyjdu na kopec, pak zase zpátky, a je čas zajít do města pro jízdenku na bus do Falmouthu (cca 3000 J$). Pak ještě nakoupím v supermarketu, koupím mango na tržišti (150 J$ - viděl jsem, že místní paní u jiného stánku platila stejně, tak ani nezkouším smlouvat) a ještě pattie u stánku - oběd dnes přece jen nebyl tak výživný.
Když jsem asi tak metr od okénka stánku, lehce mě odstrčí nějaká smažka a nacpe se přede mě. Něco říká prodavačce, pak se obrátí na mě, ať mu koupím jedno pattie. Nebyl bych té myšlence nakloněn ani za běžných okolností, ale teď jsem jí nakloněn ještě méně a s rostoucí verbální agresivitou toho chlapíka se to nejlepší. Nakonec zaplatím svou sýrovo-hovězí pattie a rychlým krokem za neustálého žvanění toho člověka mizím směrem ke své obytné čtvrti. Je čas se sbalit a vyrazit dál.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Letenky na Jamajku bývají velmi levné, takže lákají k návštěvě tohoto pozoruhodného ostrova. Cestování po téhle zemi se spoustou vodopádů,...
