Je předposlední listopadový den, v Česku hnusná zima a já odjíždím z Florence busem směr Mnichov, abych tam zítra ráno nasedl do letadla Eurowings směřujícího do Montego Bay na Jamajce. Jsem trochu napjatý, co mě čeká, protože tenhle karibský ostrov má velmi nejednoznačnou pověst. Významnou roli tu prý hrají nejen reggae, rum a drogy, ale i zločinnost. Tak uvidím...
Zimu v Česku řeším pěti vrstvami oblečení včetně nepromokavé a neprofoukavé bundy tak, aby se cokoli z toho dalo použít i na Jamajce - něco v teple, něco, kdyby se tam ochladilo (v kopcích nebo v autobuse s klimatizací). Na hranicích s Německem se tak trochu vracíme do starých časů, dva němečtí policisté nám všem kontrolují doklady a pak ještě vybraným jedincům i zavazadla.
Po čtvrté ráno jsme na lehce zasněženém mnichovském letišti. Už během dne přišla od Eurowings dvě upozornění na zpoždění letu, tak jsem docela zvědavý, v kolik nakonec odletíme.
Šourám se ospale k hale a ke vstupu přicházím ve stejnou chvíli, jako mladá holka z našeho autobusu. "Kam letíte?" oslovuje mě a vzápětí se ukazuje, že na Jamajku míříme oba, ona si ji už v minulosti zamilovala a teď tam hodlá založit cestovku a vozit tam turisty z Česka. To mi přijde cool, a tak se o tom chvíli bavíme, přičemž se koukáme po nějaké tabuli s odlety. Ona má pocit, že letíme z terminálu jedna, já ze dvojky, a tak jdeme na jedničku, pochopitelně :).
Mezi terminály pozorujeme vánoční trhy s kluzištěm, teď zavřené. Abych podpořil svou teorii o terminálu dva, otvírám na mobilu palubní vstupenku, dívka na ni mrkne, a praví, že to přece není let na Jamajku, protože je to na Sangster Int., což je jinde, čímž mě trochu znejisti. Připomínám, že je před pátou ráno a cesta busem pro spánek rozhodně nebyla ideální, takže tu právě od nikoho z nás nelze čekat nějaké mentální zázraky. Uklidňuji se tím, že zpravidla všechno pětkrát až šestkrát kontroluji, tak to by bylo, aby...
Nakonec se shodneme, že je to vlastně fuk, najdeme tabuli s odlety, kde se ukáže, že nám to letí ze dvojky, shodneme se, že se každý někde natáhneme a s tím se rozejdeme. Já se ještě mrknu, kde je S-bahn a jízdenky - pro případ, že si na mě jamajská zločinnost nevybere cenu nejvyšší, a pak vylezu ke vchodu na vyhlídkovou plošinu, kde na lavičce zkouším spát. Moc to nejde. V osm se vyhlídková plošina otevírá, tak na ni aspoň mrknu, ale v zimě tu nevydržím dlouho. A pak už přichází klasika: kontrola, nákup pití do letadla i do cíle, nástup, odlet.
V letadle je překvapivě dost místa na nohy (diví se tomu i další Čech, kterého prý varovali, že od takového low costu může čekat jen to nejhorší) a spousta volných míst. Nasadím si ucpávky do uší a poprvé v životě i masku přes oči a prvních sedm hodin víceméně prospím. Začínám tyhle low cost letenky milovat: Díky nim s sebou netahám kraviny a nikdo mě nebudí kvůli jídlu a pití :).
Montego BayJak se blížíme k cíli, zahlédneme Bahamy a Kubu a v 16.40, tedy se zpožděním 1:40 přistáváme. Na imigračním zkoumají, kde že to bydlím, AirBnB paní zná, ale detailně zkoumá jméno ubytovatele. Nakonec mám formality za sebou, najdu Nexus tours, od nichž mám za 5 dolarů koupený voucher na sdílený odvoz do ubytka, a během deseti minut jedu - překvapivě vlastním taxíkem.
Je zácpa a řidič celkem upovídaný, za tmy mě vysazuje u hotelu Altamont West, který mu cestovka napsala. Marně se snažím vysvětlovat, že až sem nejedu (a že nemám žádný klasický hotel), ale co, o ty čtyři baráky zpět se vrátím pěšky. Řidič zjevně chce splnit zadání cestovky a doručit mě až dovnitř do hotelu, a to přesto, že s mým jednodolarovým spropitným vyjadřuje nespokojenost. No hej, 20 % je málo :)?
V hotelu také zkoumají, kde že to bydlím, ale nakonec se shodneme, že je vše ok a já tak jdu zase ven i s příslibem, že kdybych měl jakýkoli problém, rádi pomohou. Adresu AirBnB ubytovatele najdu, ale nemůžu se na nikoho dobouchat. A volat v roamingu na Jamajku se mi nechce.
Jsem trochu mrzutý. Mám rád, když se mi daří dobře zvládat zásadní mezníky cesty a první ubytování je jedním z nich. Rozhodně se mi teď nechce chodit tu hned první večer s báglem potmě a hledat nějaké jiné ubytko.
Vracím se do hotelu, vysvětluji situaci, prosím o pomoc a paní na recepci hned ochotně volá postupně na všechna tři čísla uvedená u ubytovatele, až se konečně dovolá. Za chvíli by prý vše melo být ok. Děkuji jí, nabízím peníze, ale paní jen mávne rukou.
Vracím se k ubytku a po chvíli přichází noční strážný s omluvou, že si někam odskočil. Hlavně, že bydlím a ubytko vypadá slušně.
Chce se mi spát a vím, že bych večer asi neměl hned někam chodit, ale nedá mi to. Jsem na kraji turistického Hip Stripu, moc lidí tu teď není. Narazím na nějaké prodejce drog, prostitutku a chlapíka, co si mě rozhodně pamatuje z letiště a chce se družit (a peníze, ovšem). Všechny nabídky odmítám, pak se vracím do ubytka a s ucpávkami do uší - vedle je totiž dopředu avizovaný hudební klub - usínám.
Montego BayDopoledne zamířím do centra Montego Bay, projdu hlavní třídu, pak vedlejší s kostelem, prohlédnu si památník boje s otrokářstvím, vyslechnu nabídku průvodce... Táhne z něj alkohol, říkám mu, že snad později a prý, že později už budu bez průvodce přepadený a okradený. OK, v rychlosti v hlavě provedu klasickou pojistnou aritmetiku: Míra opruzu přepadení = 1 000 000, pravděpodobnost 1:1000, míra opruzu jít s tímhle chlápkem 2000 při pravděpodobnosti 1, takže pořád to vychází na menší opruz s přepadením než s tímhle chlápkem. Přicházejí ovšem i další nabídky, ale nabízeči prudí jen poměrně mírně - obzvláště třeba ve srovnání s Indií.
Důvěryhodně působící bankomaty Scotiabank mají výpadek, další značky mi na obě karty hlásí invalid card, tak jsem zatím bez lokálních peněz. Před dalšími bankomaty jsou dlouhé fronty. Vodu za 100 J$ (necelých 20 Kč) mi v supermarketu na kartu neprodají a v tuhle chvíli mě ještě nenapadne nabídnout usd. V občerstvení Juici patties už ano, a tak si dávám carrot cake a sladký mátový čaj. Wow, první snídaně, konečně úspěch. Platím 200 J$, dávám 2 usd a zpět dostanu 30 J$. A další dobrá zpráva: Knutsfordexpress přijímá karty a ta od Creditas tu funguje, takže mám na zítra 10.40 jízdenku do Ocho Rios za 2050 J$.
V supermarketu koupím vodu za 120 J$ - za dolar, zbytek na pětidolarovku mi vrátí v J$. Fajn, konečně mám pár lokálních bankovek. Zkouším bankomat Sagicor bank, ten je bez fronty, ale je tu jen logo Visa (a já mám dvě Mastercard), při 20 000 J$ jsem prý přes limit, při 10k prý výběr odmítl můj zpracovatel plateb. Nakonec se stavím do fronty před jediným blízkým funkčním bankomatem Scotiabank se všemi zásadními logy a s napětím čekám věci příští. Wow, další úspěch! Mám 20 tisíc J$. Taková blbost a jakou člověku na cestě udělá radost.
Je čas na oběd, nic mě zatím nezaujalo, a tak si dávám v KFC 5 ks krispers combo s colou a hranolky za 735 J$, platba kartou. Trochu jsem to předimenzoval, 2 ks kuřecího si tak hodím na pokoj do lednice k večeři.
A jdu si zaplavat na pláž, která je pět minut od ubytka v Old hospital parku. Po trpkých zkušenostech z Kostariky plavu ve funkčním triku z Lidlu, takže nemusím řešit mazání zad ani to, že se krém po nějaké době smyje a já pak s rudými zády trpím.
Pak se jdu v plavkách a triku projít po turistické Gloucester ave, cestou se do mě zamiluje pravá egyptská princezna, aspoň to tedy říká, ale kytku si od ní neberu a po krátké konverzaci se loučíme. Zase přijde spousta nabídek trávy, taxi a dalších nákupů, nic z toho nevyužiju. Jeden chlapík je ovšem zvláště neodbytný a po chvíli mi začne vysvětlovat, že prostě musím podporovat local people. Informuji ho, že to rozhodně dělám, ale on holt prostě jen není na jejich seznamu, což se následně znovu - marně - snaží zvrátit.
Cestou zpět si dám pro velký úspěch ještě jednu koupačku, pak na pokoji spršku a znovu Gloucester Ave alias Hip Strip. No, oproti třeba turistickému stripu v Kutě na Bali je tu opravdu dost mrtvo.
V supermarketu si cestou kupuji corn bread, kus bábovky z Trinidadu a Tobaga, Pepsi a 1,5l vody, celkem za 400 J$. Trochu opruz je, že tu skoro u ničeho nemají ceny... V obchodě se se mnou dává do řeči nějaký mladík, co prý piju, že on tohle, jestli nechci, aby se ke mně přidal... Až po chvíli hovoru mi to dochází... Ach jo, zlatá egyptská princezna!
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Letenky na Jamajku bývají velmi levné, takže lákají k návštěvě tohoto pozoruhodného ostrova. Cestování po téhle zemi se spoustou vodopádů,...
