Po týdnu na Jamajce se z Port Antonia na východě vracím takřka na dosah k Montego Bay, konkrétně do Falmouthu. Kromě zachovalého starého centra města se chlubí i svítící lagunou. Recenze na ni jsou ovšem rozporuplné. Tak uvidíme...
Poprvé spím bez špuntů v uších, ráno totiž musím vstát po čtvrté a nechci riskovat, že zaspím, byť vím, že mě normálně budík mobilu vzbudí i přes špunty. Několikrát se budím a ve 4.08 konečně vstávám. Před pátou pak potemnělou čtvrtí spoře osvětlenou pouličními lampami mířím k hlavní silnici a po ní do města.
Nad hlavou mi na černé obloze jasně svítí hvězdy, je příjemné teplo, i takhle brzy sem tam někoho potkám a ve městě už je celkem živo. Nějaký chlapík už dokonce kope výkop. V 5.15 se checkuji v Knutsford express, jsem tu ale zbytečně se čtvrthodinovým předstihem oproti požadované půlhodině před odjezdem. Mimochodem: Office autobusu slouží i k příjmu a vydávání zásilek, které autobusy Knutsford express rozvážejí.
Lidí do Falmouthu dnes prý moc nejede, takže mě můj bus vezme jen do Ocho Rios, kde mě přesadí na jiný. Rychle se rozednívá, jedeme většinou po pobřeží a po osmé ráno jsme v Ocho Rios. Odtud pak v 8.35 jedeme plným busem dál. Poprvé nemám dvě sedačky jen pro sebe.
Ve Falmouthu, také poprvé, přesně nevím, kde bydlím. Je to nějaký střežený areál nad Glistening Waters. Znám adresu, ale na mapě nejsou vypsána jména ulic ani čísla domů. Jsme domluveni, že až přijedu, zavolám nebo pošlu SMS. Volat ale určitě nebudu, minuta za cca tři kila mi přijde jako krádež za bílého dne, a místní SIM stále nemám. Jedině, že bych volal z kanceláře busu. Nebo třeba opravdu postačí SMS.
FalmouthNakonec za mě volá celkem ochotná holka v kanceláři, ale na obou telefonech je záznamník a ani SMS nefunguje. Zatím tedy mrknu kolem, jak vypadají Glistening Waters ve dne. Asi po dvaceti minutách hostitel volá, že pro mě přijde a za další čtvrthodinu je tu.
Jdeme na hlavní silnici a pak po ní, na několikátý pokus chystáme route taxi do města. Všechna jsou dost plná - i teď sedíme vzadu čtyři. Divím se, proč jedeme přes město, ale prý přímo k němu bychom od laguny nic nechytli. Ve Falmouthu lezeme do dalšího route taxi a jedeme zpět, kus od laguny ale odbočujeme vzhůru. Nakonec zastavujeme u jedné z několika bran rozsáhlé oplocené obytné čtvrti. Stojí v ní převážně nové malé domky a je jich tu spousta. Jen dodám, že první i druhé route taxi přišlo každé na 100 J$.
Projdeme hlídanou branou a pak bludištěm domků a uliček dál. Můj průvodce mi sem, po pravdě, moc nezapadá. Je to starší rastaman, kterého byste si od pohledu zařadili asi spíše do škatulky bezdomovec. Vysvětluje mi, že tu bydlel ještě před tím, než tu postavili tuhle čtvrť, a developer ho tu nechal. Chlapík je původně z venkova, pracoval i na stavbách v Kanadě, kde zůstala většina jeho rodiny, a teď žije 13 let tady a živí se prodejem cetek i aktivit turistům a také pronájmem domu.
Rastův dům je na jednom z nejvyšších míst celé čtvrti, vypadá nově, je ale částečně nedostavěný. Chlapík prý šetří na zbytek střechy a druhého patra. Vnitřek domu je čistý, moderní. Dostávám jeden z pokojů v přízemí - s vlastní koupelnou, trochu mě ale znervózňuje, že jeho dveře nejdou zamknout. Prý si ale nemám dělat žádné starosti, tady se nekrade. Vlastně je to dole celé jeden separátní byt se třemi pokoji, z nichž jeden další je dlouhodobě pronajatý dvěma místním mladíkům.
Rasta se jmenuje Peter, ale používá obchodní přezdívku Tallest - a nabízí mi, že mě zavede do města, kam stejně míří, a večer mě sveze za 30 usd po laguně. Vím, že je to nejméně o 5 usd dražší než konkurence, ale ubytko je za slušnou cenu a doprovod se mi potmě může hodit, takže souhlasím.
Ve městečku je známé vodní náměstí s nyní vyschlou kašnou a pár zachovalých koloniálních staveb včetně tržnice a soudu, ale třeba i domek první svobodné černošky, ale, po pravdě, pro člověka bez hlubšího zájmu o historii a architekturu žádná bomba. Prohlédnuto mám za chvíli a po troše hledání zapadnu do Karibské restaurace. Navzdory názvu nevypadá jako past na turisty.
Vystojím tu krátkou frontu a jsem svědkem dvou výstupů: Nejdříve se jeden chlapík dlouze rozčiluje na holku u pokladny, že tu právě nikdo neobsluhuje u jídel, pak druhý, přede mnou, odmítá zaplatit za jídlo, že 1300 J$ je moc. Humorné na tom je, že jsem chvíli uvažoval, že si obsluze za pultem řeknu, ať mi dá totéž, co jemu. Vypadalo to jako vychytaná kombinace věcí a říkal jsem si, že jako místní určitě vyladil optimální poměr cena výkon. Nakonec si ale dávám klasické jerk chicken, tentokrát velkou porci s rýží a fazolemi, spolu s pepsi za 830 J$.
Za chvíli se u mého stolu zastavuje dvojice starších bílých turistů a ptá se mě, jestli jsem s nimi ráno nejel z Port Antonio a před tím už z Ocho Rios a předtím z Montego bay. No, měl jsem pocit, ze už jsme na sebe párkrát narazili, ale vlastně jsem se tady s nikým z turistů nedával do řeči, každý si tak nějak hledí svého.
Potvrzuji jim to a oni se smíchem praví, že to vypadá, že je pronásleduji. Jsou z Británie, budou tu čtyři dny, čímž ovšem pronásledování končí, protože já jen dva. Ptám se, co tu mají v plánu, i dva dny mi teď přijdou možná zbytečně moc, prý tu ale nejsou poprvé a budou se hlavně jen tak flákat. Ještě mi doporučí nějakou další hospodu a loučíme se. U rozpité Pepsi pak dlouze sleduji z restaurace cvrkot na ulici, potom si nakoupím, s mírnou pomocí místních najdu správné route taxi a vracím se domů.
Večer vyrážíme s asi půlhodinovým zpožděním k laguně. Jasně, žádný stres. Průvodce cestou areálem stopne svou známou, takže nemusíme jít pěšky. Pak mě dovede k nějakému zákoutí u laguny, dost jinde, než jsem byl dopoledne, počkáme na terase restaurace, než přijede loďka, a jedeme na lagunu. Já, on, kapitán a nějaká menší místní holka.
Laguna Glistening Waters je známá tím, že v ní žijí mikroorganismy, které když vyrušíte pohybem, tak svítí. Recenze na netu jsou smíšené, tak jsem zvědav, jaká bude realita. Po chvíli už vidím za motorem lodi ve vodě zelené světélkování, pak se objevuje i na bocích. Nakonec si jdu zaplavat a je to božský zážitek. Nad hlavou hvězdy a ve vodě okolo mě se s každým mým pohybem rozzáří miliony malých zelených světélek. Bomba!
Pak ještě průvodce nabere vodu do lahve a pomalu ji vylévá do lodi; při dopadu na palubu se zase objevují tisíce světélek. Měl jsem po čtení recenzí trochu obavu, jestli to tu není jen další past na turisty, ale tohle vážné stálo za to.
Cestou zpátky se nám nedaří chytit odvoz, tak se stavujeme v supermarketu a já nám kupuji dvě piva na cestu. Nutno dodat, že v tu chvíli je můj průvodce už dost zhulený a zjevně se mu najednou nechce domů. Cestou mu také padá mobil na silnici, díky pouzdru ale přežije. Prý za poslední dva měsíce takhle tři rozbil. Nedivím se, že pak nemá na dostavbu domu.
U obchodu nakonec rasta přesvědčí své známé, kluka s holkou, aby mě vzali k bráně jeho obytné čtvrti. Cesta je v poho, ale zastavují mi u takové brány do té ohromně obytné čtvrti, odkud neznám cestu domů. Říkám si, že to nějak zvládnu, ale po pár desítkách metrů je mi jasné, že ani náhodou. Popaměti bych tam došel jen od jiné z bran, jinak jsem spoléhal na mobil a GPS - a teď večer, bez mobilu, na průvodce.
Vracím se k ostraze pro radu, ale bez znalosti čísla domu jen s nějakou přezdívkou toho chlápka, u kterého bydlím, mi moc neporadí. Doufal jsem, že budou mít nějakou mapu, protože na mapě místo znám. Nakonec jim na mapě na jejich mobilu ukazuji, kde bydlím, ale holka z ostrahy mi říká, že jsem úplně špatně a posle mě jinam.
Venku ale váhám. Její směr se mi nezdá a propadám trochu beznaději. Jít teď v noci někam zase blbě, to se mi fakt nechce. Zřejmě mě pozoruje, protože za mnou vyběhne a ptá se, co řeším. Opatrně jí vysvětluji, v čem vidím problém. Mezitím ovšem oba strážní odchytí dodávku, která právě vyjela z areálu, a domlouvají, že mě odveze.
Chlapík v dodávce souhlasí a ptá se, kam přesně. Vysvětluji mu, že je to blízko čtvrti Hague, odkud jsem tam odpoledne šel, aby si udělal obrázek. A on, že jestli odtamtud trefím, tak mě tam odveze. A tak se mnou sjede kopec, pak jedeme po státovce a potom zpátky nahoru, prostě celou tu čtvrť objede, zatímco kecáme o Česku i o Jamajce. A jsme konečně tam, kde to znám. Ptám se, co mu dlužím, a on, že rozhodně nic, že tohle je na něj. Pak na mě ještě nevěřícně kouká další strážný, když zase neznám číslo domu a vysvětluji, že mobil mám na pokoji, nakonec mě ale s mávnutím ruky pouští dál. A tak mám zase kde spát :-).
Ráno vyrážím do blízké vesnice Martha Brae a podél stejnojmenné řeky dál až k místu, kde se vyrábějí rafty a kde startuje raftování pro turisty, a pak ještě o kus dál. Cestou zpátky zastavuje nějaký rasta se ženou, jestli nechci svézt, a hned vzápětí holka s dotazem, jestli je vše ok a jsem v pořádku. Říkám, že ano a říkám si, že je fajn, jakou mají starost.
V rafting village pozoruji stavbu raftů, mrknu na pohledy (nic moc výběr) a pak si dám ve venkovním baru pivo (360 J$). Zatím jsem tu sám, a tak se po chvíli dám do řeči s barmanem, který říká, že je z nedaleké komunity, stejné, jako Usain Bolt, že je tam fajn, bezpečno, Usainova máma tam prý normálně chodí po ulici a tak. Na zmínku o Česku tu reaguje jako mnozí jiní - jménem Petr Čech - a říká, že je velkým fanouškem fotbalu, ale že ten jamajský nestojí za nic.
Jak se postupně trousí turisté raftaři, nasazuje barman vtipkující masku a nabízí jim welcome drinky - džusy zdarma, rum, pivo atd. za příplatek. Pak masku shazuje a bavíme se dál. Připadám si tu jako štamgast.
Nakonec se rozloučím, raftování na bambusovém voru mě zvlášť neláká. Nechal bych se asi zlákat třeba 70% slevou (ze 65 usd za raft), ale v office ani nikdo není, tak se vydávám pěšky podél řeky zpět. V Martha Brae koukám po taxi, žádné nejede, ale staví mi auto s klukem a holkou, že mě za stovku hodí do Falmouthu. Není to sice daleko, ale tohle už je hlavní silnice, a tak nasedám.
Na oběd jdu do stejného podniku jako včera, zase tu potkávám ty dva Brity, i přes doporučení pána si nedávám vepřový ocas, ale dušené kuře. Pár mi udělal místo u stolu a mávají, ať jdu k nim, tak se chvíli bavíme o Jamajce - pán je původem odsud a jezdí sem každý rok, mimo jiné mi doporučují návštěvu Rick Café v Negrilu.
Když odejdou, už jen popíjím Sprite, píšu si poznámky do mobilu a poměrně úspěšně se snažím ignorovat smažku, která si postupně několikrát sedá k různým stolům - a nakonec čím dál častěji k mému - a něco si pro sebe vypráví (ne, není to manažer s handsfree). Pak vrhnu několik posledních pohledů na centrum města a nasedám na route taxi do Glistening Waters, kde za cca 2000 J$ kupuji na zítra jízdenku do Negrilu. Potom se mi podaří projít zkratkou k ubytku, kudy tedy můžu jít i zítra na bus, vylezu na kopeček nad ubytkem a pomalu se vracím, abych se sbalil na zítra.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Letenky na Jamajku bývají velmi levné, takže lákají k návštěvě tohoto pozoruhodného ostrova. Cestování po téhle zemi se spoustou vodopádů,...
