Když už byla minule řeč o penězích, nemůžu se tentokrát vyhnout ani tolik oblíbenému a diskutovanému tématu smlouvání. Jak jsem při svých cestách pochytil, existují v zásadě dva druhy lidí: Ti, kteří se smlouváním báječně baví, a ti, kteří ho z duše nenávidí. Pak samozřejmě existují lidé „někde mezi“ a - to je důležité poznamenat - každý z nás se občas asi přehoupne do nálady, kdy se mu smlouvat nechce a naopak.
Už navždy asi před sebou uvidím bráchův zklamaný obličej v indické Agře, kde si na ulici kupoval jakousi podivnou sladkost a zapomněl si dopředu domluvit cenu. Měl bych dodat, že brácha smlouvá strašně rád (většinou ještě raději než já), takže výsledek nákupu - kdy ho usměvavý Ind připravil v přepočtu asi o 10 korun za něco, co mělo stát maximálně dvě - ho opravdu hodně naštval. Ne kvůli těm deseti korunám, samozřejmě...
V Indii se smlouvalo hodně dobře - fungovalo to jak na tržištích, kde
Orchha, jedno z nejmalebnějších míst v Indii. Tuk-tukář tu na nás byl ochotný počkat celý den. je tento postup samozřejmý, tak i při hledání ubytování nebo dopravy. Naopak nejhorší zkušenosti se smlouváním mám z Vietnamu (nevím, jestli vás to překvapuje stejně, jako mě), kde se mi několikrát stalo, že když jsem se nechtěl nechat natáhnout, tak se rozhodli, že mi své zboží raději vůbec neprodají. A nefungovala ani jinde velmi úspěšná metoda: Ok, tak já odcházím. A to já, když odcházím, tak odcházím, i kdybych měl v následující čtvrthodině umřít hladem nebo žízní. (No, to možná trochu vrhám ramena; v takovém případě bych se asi vrátil, ale do téhle situace jsem se naštěstí ještě nikdy nedostal.:-)
Někdy mi přišlo, že jsou prodejci ve Vietnamu na naše smlouvání naprosto nepřipravení. Jako například taxikář v Nha Trangu, který dvakrát přistoupil na (pro nás velmi výhodnou) fixní cenu a tvářil se, že si taxametr zapíná jen tak pro sebe. Když pak částka na taxametru dalece překročila dohodnutou částku, omlouval se, že za původní cenu jet vážně nemůže a přistoupil na jen o málo vyšší - opět pro nás dost zajímavou - částku.
Z Vietnamu si také pamatuji na poslední večer před odjezdem, kdy jsem si chtěl na trhu koupit kousek nějakého exotického ovoce (už nejsem schopen z hlavy vylovit, co přesně to bylo, ale určitě šlo o něco opravdu neobvyklého, žádný rambutan nebo lychee - a taky většího). Měl jsem v peněžence ekvivalent asi desetikoruny a byl jsem ochotný ji za něj utratit - a nechat se tím pádem přiměřeně natáhnout (když jsem jednou tohle ovoce kupoval dříve, přišlo i bez smlouvání asi na šest korun).
Vybrané ovoce měli na tomto hanojském trhu asi jen na třech místech - od sebe poměrně vzdálených. Když jsem se vracel do hotelu, u jednoho ze stánků jsem se zastavil, vybral si a... A bylo to za patnáct korun. Možná dokonce za osmnáct. Tak jsme si chvilku vysvětlovali své představy, já jsem nakonec zaargumentoval tím, že večer odjíždím a stejně víc peněz nemám a... A prodejkyně mi řekla, ať ukážu peněženku a já to udělal. Což byla velká chyba. Zapomněl jsem totiž, že jsem si před vycházkou půjčil od kámoše cca padesátku na nečekané výdaje. Což jsem prodejkyni samozřejmě neměl šanci vysvětlit. A tak jsem zůstal bez ovoce - zato s docela zajímavou vzpomínkou. (Ne, že bych tu padesátku nemohl utratit - ale to by bylo proti mému přesvědčení!)
Jestli mám být, pokud jde o smlouvání, stručný, pak bych řekl: Na tržišti to funguje skoro vždy, v restauraci s jídelním lístkem nebo v běžném obchodě s cenovkami to ani nezkoušíme (v menším obchůdku maximálně otázkou typu: To vážně chcete za tu vodu dvacet korun? Hm, to je moc... Buď se chytnou, nebo ne.) V hotelu většinou vycházíme z toho, jestli sem jdeme sami, zda je cena stejná (stejně nízká :-), jakou doporučuje Lonely Planet (nebo jiný průvodce) pro příslušnou sezónu (hlavní sezóna/mimo sezónu), a jak moc máme náladu smlouvat. Pokud se chystáme zůstat déle než dvě noci nebo pokud nás do hotelu chce dostat naháněč, smlouváme vždy. A nikdy, nebo přesněji v 90 procentech případů, nelze věřit cenám na recepci. Zkušenost říká, že ty jsou tu jen proto, abyste si vážili té krásné ceny (poloviční, třetinové), kterou se vám podařilo usmlouvat.
Smlouvání obvykle nefunguje u veřejné dopravy (kromě takzvaných colectivos, mikrobusů fungujících - podle země - trochu jako taxíky kombinující pevnou a volitelnou trasu), velmi dobře naopak funguje u taxikářů. Takřka zásadně odmítáme jezdit na taxametr (čemuž se taxikáři zpravidla nebrání) a cenu domlouváme předem.
Dvakrát nás taxikáři doběhli ve vietnamském Saigonu. První nás vzal při průtrži mračen - potřebovali jsme odvézt asi jen šest kilometrů a měli velké bágly na zádech. Okolnosti mluvily proti nám a po pravdě řečeno jsme neměli moc náladu smlouvat. On zapnul taxametr a nakonec si řekl o opravdu velmi férovou sumu.
Po tomto úspěchu jsme za pár hodin - už po průtrži - bez báglů chtěli ujet asi pětadvacet kilometrů po městě - a rozhodli se (navnaděni předchozí zkušeností) spolehnout na slušné saigonské taxikáře s taxametrem. Z pětadvaceti kilometrů bylo asi sedmdesát, řidič nás pěkně povozil a nejspíš měl navíc v autě i nějaké skvělé vietnamské turbo. Už v průběhu cesty jsem ho upozorňoval, že se mi jeho přístup vůbec nelíbí, a tak se ani netvářil příliš překvapeně, když jsme mu odmítli jím požadovanou sumu zaplatit. Naštvaný obličej ho nicméně přešel ve chvíli, kdy jsme mu navrhli férové řešení: dobře, zavolejme policii, vyjasníme si to. Nakonec jsme mu dali asi půlku částky z taxametru, a tak ho stejně přeplatili... Naštěstí se ve Vietnamu jezdí taxíkem stejně docela levně...
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční...
