Je před námi pár posledních dní na Havaji. V nich absolvujeme trochu hektický zájezd na sever ostrova Oahu, výšlap na kopečky nad Pearl Harborem a také trochu toho bezuzdného flákání se na pláži. A pak se cestou domů ještě krátce stavíme v Koreji...
V sobotu dopoledne se jen tak poflakujeme, ale po poledni vyrážíme s jednou z mnoha cestovek (s hrdým názvem Oahu Nature Tours) směrem na sever a východ ostrova Oahu. Letáček je pojat ve smyslu "Nikdo vám nedá to, co my vám slíbíme" a my na vlastní kůži zažíváme to pravé cestování s cestovkou: Na některých zmiňovaných místech se aspoň přibrzdí, jiná se rovnou bez cirátů projedou; čtyři rychlé zastávky na nejdůležitějších místech z letáku stačí jen tak tak na to, aby si člověk udělal rychlou představu. Nejsměšnější je desetiminutová zastávka na "pozorování vzácných zelených želv", které byste mohli sledovat snad jen tehdy, pokud by na vás na místě čekaly - což v našem případě rozhodně nečekaly.
Nejdelší zastávka je u ananasových plantáží společnosti Dole, kde si každý může nakoupit. My jsme si koupili ananasovou zmrzlinu s kousky ananasu. Ale abych nebyl jen negativní: Pokud byste okruh absolvovali veřejnou dopravou, hodně byste ušetřili, ale tmavá a zpravidla nepříliš čistá okna autobusu by vám ani zdaleka neposkytla takový výhled, jako ta čirá v našem busu. Nicméně s vlastním autem byste ve dvojici už dali včetně pojištění a benzinu prakticky totéž, jako za zájezd - a zastavili byste si kdykoli a kdekoli. Zase byste ovšem měli méně času sledovat okolí. Můj závěr je: Jednou za dovolenou můžu na výlet s cestovkou jet, ale vícekrát bych to asi nezvládl.
(Tento příběh měl později ještě pokračování: Považoval jsem za správné nenechat si své dojmy jen pro sebe, a tak jsem po návratu do Česka vložil svůj názor na jeden známý světový web s radami pro turisty. Netrvalo dlouho a ozval se mi majitel Oahu Nature Tours - a já teď považuji za férové přidat sem i jeho pohled na věc: Podle jeho slov jsme byli spíše výjimkou; zastávky prý bývají delší a pokud průvodce usoudí, že je dost času, jsou ještě další dvě (od ledna 2013 prý ale už jen jedna). Zastávka u Dole bývá naopak kratší. A šance vidět želvy je prý cca 85%. Majitel byl z mého příspěvku mrzutý, ale já samozřejmě mohu popisovat jen zájezd, na kterém jsem byl - a ten proběhl, jak bylo uvedeno výše. Jak jsem psal: Nechyběla ani pozitiva, k ideálu měl ale na hony daleko.)
Zbytky chrámu Keaiwa Heiau. Foto: autorVětšina dalších výletů této (ani dalších CK na Waikiki) nemá z našeho pohledu příliš smysl - pokud člověk zvládne jezdit veřejnou dopravou, pořídí vše levněji a ve větším klidu. Přijde jen o výklad průvodce (v našem případě byla průvodkyně opravdu celkem dobrá, zaujal mě třeba výklad o lokálním hovězím, které dostane certifikát, pokud se býk narodí a porazí na Havaji; cenově efektivnější, než ho tu vykrmit, je ale prý odvézt ho na pevninu a poté k porážce zase zpět; nebo třeba také to, že tu prý žijí cca 4 desítky druhů žraloků, ale za posledních asi třicet let zabili jen 8 lidí; čísla jsou přibližná, možná těch lidí bylo devět a těch let 40, přesně si to vážně nepamatuji :) - a to je ten problém dlouhých výkladů na zájezdech :)).
Za zmínku tu ale stojí ještě jedno téma, o kterém se v souvislosti s Havají často mluví, totiž duch Aloha. Aloha je havajský pozdrav, ale také slovo, které má vystihnout pohodu a vstřícnost, která na ostrovech panuje. Mnoho turistů ho uctívá především nošením pestrobarevného havajského oblečení :), tedy šatů či košil s květinovými vzory. Ale prý se běžně projevuje i v každodenním životě místních: Když se auto matky naší průvodkyně na silnici srazilo s dalším vozidlem, řidič prý vystoupil a než začal s řešením situace, matku objal. Nevím ovšem, jestli to funguje vždy a všude :).
A teď už zpět k přízemnějším záležitostem: Večer po návratu si tentokrát dáme žebírka a křupavé pikantní kuřecí v Chili's, ale dezert se do nás bohužel tentokrát už nevejde. Toho kuřecího bylo tolik, že by bohatě stačilo pro dva.
V neděli vyrážíme do Kea′iwa Heiau State Recreation Area, což vyžaduje cestu MHD k parlamentu a přestup na bus 11. Pak s pomocí mapy a rady od řidiče vystoupíme a jdeme ještě cca dva kilometry obytnou čtvrtí - a jsme na místě. Už cestou se tu nabízejí super výhledy na Pearl Harbor, nahoře nás čekají ještě zbytky chrámu Kea′iwa Heiau a Aiea Loop Trail deštným lesem. Je to docela fajn cesta, ale protože my máme v plánu ještě odpoledne lenošit na pláži, projdeme jí jen část a v raném odpoledni se vracíme zpět.
Večer se ve food courtu odbudeme kuřecím s rýží a v Jamba Juice si dáme svou obvyklou denní dávku džusu. Na balkoně v hotelu pak papáju a trochu alkoholu na zahřátí (tady je samozřejmě teplo, pokud to zrovna někdo nepřežene s klimatizací, ale představujeme si, jak chladno už je doma v Česku)... Prostě Havaj...
Jasně už před sebou vidíme blížící se konec dovolené, a tak v pondělí většinu dne zasvětíme bohapustému flákání. Když se dosyta vyspíme, vyrazíme na pláž, půjčíme si lehátka i slunečník a užíváme si slunce a tepla. Pak ale neodolám nabídce prkna za $10 na hodinu a jdu surfovat. Což je samozřejmě trochu silné tvrzení, protože jsem na tom nikdy nestál (což se po dnešku v zásadě nezmění), ale nezačněte s tím, když máte příležitost zrovna na Waikiki beach.
Pearl Harbor z výšky. Foto: autorDen předtím jsem pečlivě nastudoval základy surfování na YouTube, takže si teď prkno směle přivazuji k noze, M pilně fotí a natáčí a já se vrhám do vln. Člověk se musí umět radovat i z malých úspěchů, takže jsem docela potěšen, že na prkně zvládnu aspoň ležet, rukama se dopravit od břehu a posléze i sedět či velmi opatrně klečet. Bohužel jsem se nedostal na YouTube ke druhé lekci, a tak nemám úplně jasno v tom, jak si chytit správnou vlnu; moje pokusy o nějaké vážnější surfování tak končí vždy slabým rozjezdem, pokusem se postavit a pádem do vody. No nic, pokračovat budu někdy jindy a někde jinde.
K večeru jdeme nejprve do YogurtLandu a pak hodláme vyzkoušet nefalšované havajské jídlo, a to ve vyhlášené místní restauraci Ono Hawaiian Foods. Protože jsme kromě volby restaurace zanedbali přípravu, volíme z jídelního lístku v podstatě náhodně, podle toho, co už jsme někde zaslechli: Kalua Pig, což jsou kousky vepřového, jež se má péci v imu, podzemní peci, na dřevě koa, a chicken laulau, což je kuřecí maso zabalené v listech keře taro a připravované rovněž v imu. K tomu si dáme misku rýže a - budiž nám odpuštěno - Pepsi.
Protože rád experimentuji, jsem rád, že konečně zase zkoušíme nějaké originální jídlo, M ale už tak nadšená není. A mám-li být upřímný - bylo zajímavé to zkusit, ale nadšencem pro havajskou kuchyni jsem se také nestal. Třeba thajská mi - asi i díky daleko kreativnější kombinaci chutí - sedí rozhodně daleko víc.
V úterý už nás čeká jen ultraodpočinek. Žádné sporty, jen koupání a ležení u moře. A dokupování dárečků pro sebe i pár zbývajících drobností pro blízké. Já si tedy pro sebe žádné dárečky nekupuji, neb nic nepotřebuji, ale M si vybírá nějaký ten havajský perlový náramek a stříbrný řetízek.
Večer už nehodláme zkoušet žádné experimenty s jídlem, takže jdeme na žebírka do Chili's - a jedinou novinkou je molten cake a la Oreo - dvoubarevný s Oreo sušenkami. Pokud máte rádi molten cake, tenhle si nenechte ujít (je to limitovaná nabídka, ale všichni víme, že ani limitované nabídky nebývají až tak limitované). Za těch necelých 10 dolarů (ok, za těch o něco přes 11 dolarů s daní a dýškem) to rozhodně stojí. Jen nechápeme, jak by to někdo mohl spořádat sám; my to po polovičních žebírkách nedáme ani napůl, ale k cíli jsme se dostali opravdu hodně blízko - na talíři zbyla jen tak dvě tři sousta. Teď už jen zabalit, posedět na balkonku s nějakým tím dobrým pitím a ráno... ... ráno vyrážíme směr Korea.
Středu si moc neužijeme, protože jen vstaneme, rychle posnídáme, v 10:40 startujeme a před jednou už přelétáme mezinárodní datovou hranici, takže je najednou z ničeho nic čtvrtek. V Koreji jsme někdy mezi třetí a čtvrtou - a navzdory úplně původním plánům nemáme v úmyslu jet do centra Soulu. Abychom něco stihli za světla, byla by to docela honička, do čehož se nám nechce.
Máme zabookovaný hotel Sky asi deset minut od letiště ve čtvrti města Incheon, po pasových a celních formalitách si vyměníme 10 dolarů, cinkneme na recepci a za pár minut už nás vyzvedává hotelový shuttle. Jdeme se projít - nasát korejský vzduch a cestou si objednáváme noční zájezd. Je sponzorovaný letištěm a místní vládou, pročež je zdarma - no, neberte to!
Na to, že jsme vlastně na okraji města, je tu kolem docela živo, spousta restaurací, hotelů i velký obchoďák, ale zase nic moc extra zajímavého. Kromě prostého faktu, že jsme v Koreji. V rámci noční tour jedeme s upovídanou mladou průvodkyní na Haengju Mountain Fortress, kde je jakýsi památník a hlavně super noční výhled po okolí, a do LaFesta, což je prý největší obchoďák v Koreji pod širým nebem. Osobně jsem si tu koupil jen hamburger, neb už jsem měl hrozný hlad, ale bylo tu živo, neony zářily a prostě to byla asi ta správná noční Korea. Ani jet lag nás kupodivu moc nepotrápil.
Průvodkyně nám mimo jiné líčila, jak teď Kim Čong Un navzdory očekávání vládne sousedům - jejichž hranice je od míst, kde jsme byli, jen nějakých 50 kilometrů - pevnou rukou a jak vyhrožuje vyvražděním rodin do třetího kolene všem, kdo by se pokusili ze země utéci. A je tam prý takový hlad, že se tam ilegálně působící čínští misionáři setkali i s případy, kdy severokorejci jedli vlastní děti. Netuším, jestli je to pravda, ale je mi nad slunce jasné, že naši čeští komunisti jsou oproti těm korejským vlastně jen takové úplně malé zrůdičky. Což ovšem nic nemění na faktu, že bych byl opravdu nerad, kdyby se kdykoli za mého života ještě byť jen přiblížili k moci. (A dodatečná aktuální povolební poznámka: To snad ne!)
A pak už jen poslední noc v hotelové posteli a je tu pátek... Posnídáme v Dunkin Donuts vedle hotelu, krátce omrkneme další dosud neprozkoumaná zákoutí kolem, dojedeme shuttlem na letiště a letíme, letíme a letíme... ...teď už vážně domů.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Už pouhé vyřčení názvu tohoto souostroví - Havaj - vyvolává sladké představy. A koneckonců "mít havaj" patří k ustáleným slovním...
