Existuje spousta skvělých pravidel, co v exotických zemích jíst a pít – a čeho se naopak jisto-jistě vyvarovat. Určitě je chytré se těmi pravidly řídit. Ale pokud si myslíte, že vás to spasí od střevních obtíží, tak to jste opravdu na omylu. (Řeč bude ale nejen o jídle :).
Nejčastěji zmiňovaným pravidlem je: Pijte jen balenou vodu. A přiznám se, že tohle pravidlo takřka bez výjimky dodržujeme. Někteří členové naší skupiny si v ní dokonce čistí i zuby, ale takhle daleko jsem se já zatím nedostal. Když tedy pominu jednu z mála výjimek – při mém pobytu v jisté ubytovně v Amazonii, kde se do zásobníků čerpala voda přímo z přítoku Amazonky. (Jednoho z těch, po kterém jsme před chvílí přijeli člunem, ve kterém se koupaly opice, plavali růžoví delfíni – ty jsme viděli – a piraně – ty nás minuly.)
A pak je tu řada dalších pravidel: Žádný led v nápojích (může mít nejistý původ), žádná jídla na ulici, jen restaurace, které nejsou prázdné a tak dále a tak podobně.
Po pravdě řečeno si ale nedokážu představit, že bych tři neděle odolával lákadlům podávaným na ulicích. Ať už jsou to různá opečená masíčka, hamburgery (prosím neplést s těmi, co dělají v oficiálních „značkových“ fast-foodech), pečenou kukuřici či nejrůznější sladkosti. Jestli vám to udělá psychicky dobře, nejezte na ulici první den. Nebo první týden. Jak chcete. Ale jestli TO má přijít, tak TO přijde. I bez jídla na ulici. A pokud jste očkovaní proti žloutence i břišnímu tyfu a máte s sebou Ercefuryl a Imodium, tak máte šanci, že se nedostanete do větších problémů.
Znám pár lidí, kteří měli po jídle větší problémy. Dva z nich skončili v Indii na kapačkách, jeden měl po návratu z Indie problémy ještě řadu měsíců (jedl tam nějaké jídlo z hub,
Možná to vypadá, že tady Indii tak trochu pomlouvám. Pro vyvážení celkového obrázku tak přidávám fotku místa, které nepřekvapí - ale rozhodně je krásné. Kdo by neznal Taj Mahal? což se právě v této zemi prý rozhodně nedoporučuje). Můžete to považovat za zvláštní shodu okolností, ale i pro mě byl pobyt v severní Indii z hlediska střevních problémů tím nejhorším, co jsem v tomhle ohledu zažil. I tak to a
le nebylo nic tak strašného, aby se s tím nedalo po pozření několika Imodií cestovat místní vesnickou dopravou. Uznávám ovšem, že zopakovat bych si to nemusel.
Totéž, co o jedení na ulici, platí podle mého názoru i pro led. Někde vám ho hodí do pití bez ptaní, v Thajsku mě zaujala několikacentimetrová vrstva ledu záměrně vytvořená na dně sklenic, do nichž se nalévalo pivo.
A pokud jde o prázdné a plné jídelny: Pokud dostanete hlad ve čtyři hodiny odpoledne, bude zřejmě prázdných jídelen většina. A teď si vyberte.
Z mého pohledu je tedy nejlepší jíst to, na co člověk má chuť, a jíst tam, kde na to má chuť. Uznávám, že je to možná lehkomyslné a moc dobře si vzpomínám, jak jsem váhal kdysi v Egyptě, jestli si mám dát nějaké jídlo, jež nám doporučovala průvodkyně, v pouliční jídelně. Teď už, když na to mám chuť, neváhám. Zatím to vždy dopadlo v zásadě dobře. I v Indické Agře, kde si na vedlejším stole hrály myši, i v indickém vlaku, kde myši běhaly po vagóně a jídlo se podávalo zabalené v novinách. (Tím "v zásadě" myslím, že Imodium udrželo potíže na uzdě.)
(Mimochodem, aby nevznikl špatný dojem: I v Indii můžete ve vlaku dostat jídlo v miskách podobných těm z letadel; prostě jen záleží na druhu vlaku a vybraném občerstvení.)
Zbývá dodat, že zatímco hotely vybíráme podle průvodce poměrně často, restaurace spíše výjimečně. Jen pokud je některá z nich vyhlášená určitým druhem jídla a my na něj právě máme chuť.
Jednou z nesporných výhod současnosti je všudypřítomnost internetu. Potřebujete-li cestou cokoli zjistit – počasím počínaje a názory na místní pamětihodnosti v diskusních fórech zdaleka nekonče – vše je na dosah ruky. A v řadě zemí jen za pár korun.
Problémem občas bývá rychlost připojení. V indickém Kjahuraho byla v jedné internetové kavárně nulová, což vyústilo v hádku s provozovatelem, který trval na tom, že spadlé připojení není jeho chybou a trval na platbě. Byť šlo asi o pět korun, placení jsme odmítli.
Také kvalita monitorů nebývá nejlepší, nezřídka se ještě potkáte se 14palcovými nebo 15palcovými CRT monitory. Vždy ale máte možnost jít o dům dál – což někdy znamená 200 metrů, jindy třeba kilometry.
Obecně ale máme s internetovým připojením odkudkoli spíše dobré zkušenosti. Na prohlížení webu a na posílání pošty zpravidla zcela postačuje, fotografie z cest bychom ale z řady míst posílat nechtěli. Vezmete-li ovšem v úvahu, že třeba ve Vietnamu je běžná cena za hodinu připojení šest až deset korun, v Peru pak typicky do dvaceti, je poměr cena/výkon okouzlující.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční...
