Už dříve jsem se zmiňoval, že s sebou na cesty zpravidla vozíme hotovost – v amerických dolarech. Podle doporučení průvodce (týkajícího se výhodnosti směnáren na letišti) si větší či menší část vyměníme hned na letišti po přistání. A teď už jen zbývá je někam ukrýt...
Část peněz a doklady zpravidla nosíme v kapse na břiše pod tričkem (zavěšené na krku), část různě po (dobře zavřených) kapsách. (Přiznávám, že peníze na běžnou útratu nosím v peněžence v zadní kapse. Jsem na to zvyklý; jasně - vím, že to není dobrý zvyk :). Někdy schováme drobnou část hotovosti někam do velkého batohu.
Víme, že různí lidé řeší tenhle problém různě – a někteří ho vůbec neřeší. Prostě spoléhají na štěstí. K zajímavým vychytávkám určitě patří pásek na kalhoty se skrytou kapsou, ukryté kapsy v oblečení nebo peníze v botách. My nic z těchto možností zatím nepoužíváme.
Přiznávám, že v některých okamžicích jsem našeho přístupu zalitoval. Třeba v jednom zcela prázdném indickém vlaku (na již dříve zmiňovaný svátek Holi), kdy k nám přiběhla skupinka mladíků, jeden z nich mi vytrhl z ruky načatou Coca Colu, nechal ji kolovat a pak se všichni společně začali dožadovat finančního příspěvku.
Ne, že by byli agresivní, ale trvali na tom, že jim něco dáme. A bylo to
Chile 2006 snad poprvé v životě, kdy bych takovému nátlaku i podlehl, ale byl jsem si téměř jistý, že jakmile peněženku jednou vytáhnu, už ji neuvidím. O kapse na břiše (která je samozřejmě pod tričkem vidět) ani nemluvě.
Situace se naštěstí dobře vyřešila – naším malým zamřížovaným okénkem nakoukl do vagónu nějaký kolemjdoucí s prostou otázkou: „Máte nějaký problém?“. Po pravdě jsem odpověděl, že si nejsem úplně jistý, ale že možná ano. Myslím, že pak zazněla ještě nějaká výměna názorů, přesně si to už ale nepamatuji. Každopádně nás rozjařená skupina po chvíli halasně opustila.
K hotovosti zbývá snad jen dodat, že rozhodně není dobrý nápad nechávat peníze v zadní kapse batůžku na zádech. Platí to v Praze a platí to i na cestách. Nám z batůžků sice peníze neukradli, ale kamarádovi z něj v Santiagu de Chile šlohli filmy a baterie do foťáku.
Platební karty jsou rozhodně příjemným doplňkem hotovosti, a tak nelze než doporučit mít alespoň jednu vždy při sobě. Samozřejmě by mělo jít o mezinárodní platební kartu, což je ale snad dnes už i u tuzemských bank samozřejmostí.
Ne vždy je ale placení platební kartou bez problémů. Zatímco v hypermarketech (které jsou dnes už také téměř všudypřítomné) budete zřejmě platit bez obtíží, v menších obchodech nebo v cestovních kancelářích vám mohou za platbu kartou naúčtovat přirážku. Nám se to naposledy stalo v peruánském Cuzcu při koupi letenek do amazonského Iquitos, přirážka činila cca 5 % (v absolutním čísle asi 150 korun, tedy čtyři obědy zahrnující čtvrtku obaleného kuřete, ochucenou rýži a hranolky :-).
Na nepříjemnější problém jsme ovšem narazili při platbě embosovanou kartou přes takzvaný imprinter (mechanickou „kopírku“). Obchodnice kartu použila, telefonická autorizace se však opakovaně nezdařila (dodnes nevím, z jakého důvodu). Nakonec jsme asi po půlhodinové snaze o řešení kancelář opustili a šli zkusit štěstí někam, kde budou mít standardní elektronický terminál.
(Původně jsme měli teorii, že by za problém s autorizací na imprinteru mohly být odpovědné rozdílné limity karty. Ukázalo se ale, že standardně je pro kartu uváděn pouze jeden limit pro bezhotovostní transakce, který by měl platit jak pro elektronický terminál, tak pro imprinter. Podle informací, které máme k dispozici, existuje pouze speciální limit pro obchodníka s imprinterem, který ale určuje pouze to, jak vysokou částku může přijmout bez telefonického ověření a jakou už ověřit musí.)
Samostatnou kapitolou je pak placení přes internet. Na jednu stranu je samozřejmě užitečné mít možnost v zahraničí nakoupit tak třeba letenku, na druhou stranu to ale budete zřejmě činit na cizím počítači, o jehož zabezpečení nemáte nejmenší potuchy. Pokud tam tedy bude spuštěný nějaký špion odečítající stisknuté klávesy, mohou se údaje o vaší kartě dostat někam, kde byste je rozhodně nechtěli vidět.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční...
