Cestování bez organizovaného zájezdu má ohromnou spoustu výhod. Koneckonců jinak by přece nebyl důvod tak jezdit :-). A zvláštní je, že většinou o nich vědí i ti, kdo tento způsob cestování zatím nevolí.
Někdy sice po návratu z cest dostaneme jako první otázku „Vy vážně jezdíte bez cestovky?“, často ji ale předběhne jiná, totiž „Na kolik vás to vyšlo?“. A to je – mezi námi – první výhoda nezávislého cestování, která každého napadne. Po pravdě řečeno – ač bych se rád tvářil, že je to výhoda zcela mizivá - pro většinu z nás, kteří si peníze vyděláváme prací, to rozhodně zanedbatelná výhoda není. I když bych ji třeba dnes už neoznačil za tu hlavní...
Ona totiž svoboda rozhodnutí, kdy pojedete, možnost vybrat si své spolucestovatele nebo volnost v rozhodování, zda cestu absolvujete tak, jak jste si ji naplánovali, nebo plán v půlce změníte, jsou také hodně, ale opravdu hodně silnými argumenty. A to už vůbec nemluvím o tom, že když jedete sami, navštívené země mají daleko větší šanci se vám opravdu dostat pod kůži. V tom nejlepším slova smyslu.
Když už jsme tedy začali těmi penězi, tak od nich neutíkejme. Je zcela jasné, že jakmile pojedete na poznávací cestu sami, vždy vás to – pokud budete chtít - vyjde levněji, než s cestovní kanceláří. Ta totiž musí zaplatit průvodce (nejen jeho mzdu, ale také všechny jeho náklady spojené s cestou), vytisknout katalogy, platit kancelář, reklamu, své zaměstnance a spoustu dalších nákladů. Kromě toho si musí nechat nějakou rezervu a přinést svému majiteli zisk. Tohle všechno vy nemusíte. A proto vás poznávací cesta může klidně vyjít na polovinu částky, kterou byste vysolili s CK.
Abych byl konkrétnější, vezměte si třeba cestu do Jižní Ameriky,
Kostarika 2009 do oblíbené turistické destinace - do Peru. Jen letmý pohled na ceníky cestovních kanceláří vám ukáže, že se tam s nimi můžete dostat za nějakých 65 tisíc korun. Na 10 dní i s cestou (takže Peru vlastně jen prolétnete). Když si 10 tisíc připlatíte, váš pobyt se podle letáků CK prodlouží na dvoj- až trojnásobek, nicméně pravděpodobně zjistíte, že minimálně ve třetím případě v ceně jaksi není letenka. To, že tam není strava, a mnohdy ani vstupy, je samozřejmé. Takže na slušnou cestu do Peru počítejte s náklady cca 100 tisíc Kč.
Pokud pojedete na čtyři týdny sami, vyjde vás to na – plus/mínus – polovinu. Mluvím z vlastní zkušenosti (z roku 2008). Přitom – protože my jsme pohodlní až líní turisté – samozřejmě je řeč o cestě, kdy bydlíte v hotelích, v pokojích s vlastním sociálním zařízením i s teplou vodou a dopravujete se autobusy, jimž nechybí klimatizace, ani funkční záchod. Pokud si na takový komfort nepotrpíte, určitě máte ještě prostor pro další úspory.
A pokud naopak vyžadujete vyšší kvalitu, nic vám nebrání si připlatit. To byste ale na organizovaném zájezdu museli také (ne, ne, ve výše zmíněných cenách opravdu není zahrnuto ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech). Pokud by tam ovšem tato alternativa vůbec byla možná.
Na druhou stranu – v rámci objektivity – je třeba dodat, že pokud se chcete vypravit na pobytový zájezd (k moři nebo kamkoli jinam), může vás varianta s cestovní kanceláří vyjít v řadě zemí naopak levněji než cesta po vlastní ose. Prostě proto, že místo průvodce budete mít jen delegáta zodpovědného za desítky či stovky lidí a CK bude mít u hotelu i u leteckého dopravce lepší ceny.
Další skvělou výhodou cestování na vlastní pěst je to, že vás nikdo nebude – promiňte mi to slovní spojení – opíjet rohlíkem. Nebo, přesněji: Nebude vás opíjet rohlíkem, pokud si o to nebudete říkat. Když jedete s organizovaným zájezdem a oni vás ubytují na čtyřlůžáku bez okna, protože se něco „dneska bohužel pokazilo“, „to přece jednu noc nějak vydržíte“, tak – pokud se nechcete s průvodcem rozhádat, to opravdu „jednu noc nějak vydržíte“. Stejně vydržíte i horší výhled z okna, rámus z protějšího baru nebo špinavou koupelnu.
Když jedete sami, nemusíte si nechat líbit vůbec nic. Chtějí vám dát pokoj, který se vám nelíbí? Okolo je nejspíš spousta dalších hotelů a ONI, to vědí. Takže vám buď dají lepší pokoj (za stejnou cenu, samozřejmě), nebo sbohem... Už je nikdy neuvidíte, klidně můžete být nesmlouvaví. A věřte tomu, že to funguje. Nefunkční odpady jsou opravené do dvou hodin, bojler s teplou vodou, který se „nějak vypnul“, vám recepční zapne v pár minutách.
Ale hlavně: Je to jen na vás. S organizovaným zájezdem můžete mít štěstí na skvělého průvodce či průvodkyni, kteří vše zařídí k vaší plné spokojenosti. Anebo můžete mít smůlu. Sami se sebou máte vždycky štěstí. Buď se vám totiž chce zařídit si vše k vlastní plné spokojenosti, a pak to zařízené je, nebo se vám nechce – a pak to sice není, ale vy víte proč a jste si jisti, že kdybyste chtěli... (Nebudeme si nic nalhávat: Někdy je lepší vydržet jednu noc nějaký ten nedostatek, než ho hodinu řešit.)
To samé, co s ubytováním, platí i o dalších službách, které by měly fungovat k vaší spokojenosti. Vyberete si dopravu, která se vám líbí, místo v autobuse, které vám vyhovuje, restauraci, která je vám sympatická (ať už díky obsluze, nabídce jídel nebo třeba cenám). Když máte večer chuť na nějakou zajímavou místní specialitu, zajdete třeba do průvodci doporučované restaurace, jste-li unavení, dáte si cestou na ulici kus pečeného masa s bramborem na špejli nebo hamburger. Nikdo vám nebude vnucovat, že právě dnes je přece čas na nezapomenutelný folklórní večer v domluvené restauraci.
Při cestě se zájezdem se může stát, že vám někdo ze skupiny tak úplně nesedne. Slyšel jsem o takových případech. Někdy dokonce i o takových, pro které je popis „tak úplně nesedne“ dost slabým odvarem reality. A když jedete sami?
U autobusu už nikdy nebudete čekat na toho starého tlustého plešatého (nebo mladého vyfiknutého – vyberte si dle svého gusta) idiota, který není nikdy schopen přijít včas. Už se vám nestane, že budete muset 14 dní poslouchat chlápka chytrého jak rádio, který pořád dokola všem cpe, jakej je ten Jirka Paroubek (Míra Topolánek, Jirka Čunek – zase si v klidu vyberte) „správnej chlapík, kterej to po příštích volbách rozhodně skvěle rozsekne“.
Ne – na vlastní cestu si vybíráte spolucestující sami. A když už se vám něco takového, co je naznačeno výše, na cestě přihodí – třeba cestou v autobuse, bude to o poznání snesitelnější. První výhodou bude, že ten Amík (Němec, Peruánec, Mexičan) na vedlejším sedadle nebude mluvit o těch chlápcích, které občas vídáte doma v televizi, a s největší pravděpodobností na ně opravdu nemáte náladu ještě o dovolené. A druhou výhodou je, že pokud se s tím chlapíkem, co vám celou cestu cpal své názory na Bushe (Obamu, Castra, Merkelovou), speciálně nedomluvíte, šance, že s ním pojedete ještě dalším autobusem, je opravdu dost malá.
Podle mého názoru je ale naprosto největší výhodou nezávislého cestování – která přebije všechny výše zmíněné - svoboda. Na jídlo si zajdete, kdy chcete. Ne když to je v programu. Když dostanete horečku nebo průjem, změníte program dne. Program dne změníte i tehdy, když se vám v Asii nechce vidět padesátého-devátého Buddhu nebo ve Skandinávii třicátý-osmý dřevěný kostelík.
Když potkáte skupinku cestovatelů, která vám doporučí nějaké místo, o jehož návštěvě jste až dosud neuvažovali, je rozhodnutí jen na vás. Vzpomínám si například, když jsme takhle v Mexico City dali na doporučení jednoho českého doktora (který právě končil svou cestu po Mexiku a kterého jsme naprostou náhodou potkali kdesi u hotelu) a jeli do Nevado de Toluca – a vydali se na bývalou sopku s nádherným kráterovým jezerem. Fakt to stálo za to!
Jediné, co musíte udělat pro dosažení maximální svobody, je vybrat si ty správné spolucestovatele. Pokud se totiž vaše názory budou příliš lišit, někdo z vás o část své svobody dříve nebo později přijde.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční...
