Čas od času narazím – na cestách nebo i doma v Česku – na někoho, kdo zná ten jediný správný způsob cestování. Ví, jaký je správný postup, a ti, kdo ho nevyznávají, jsou ostudou cestovatelů, babraly a hlupáky.
Poměrně oblíbený názor u tohoto druhů lidí je například ten, že jen naprostý blázen (někteří volí i tvrdší slova) tráví dovolenou za objektivem fotoaparátu nebo kamery. Jde přece o to si cestu prožít, a ne zaznamenávat. Ti nejhloupější turisté si pak prý dokonce cestu vůbec neužijí při vlastním cestování, ale až doma při prohlížení fotek a sledování videa. Jen nevím, jestli aspoň speciální fotografické zájezdy mají v očích těchto lidí výjimku.
Někteří lidé vám zase dobře poradí, jak cestu naplánovat a zorganizovat. Dozvíte se tak, že když si ji naplánujete, nebudete dostatečně svobodní, ale i to, že když si ji nenaplánujete, určitě minete nějakou naprosto zásadní památku, bez jejíž návštěvy vlastně ani nemělo smysl do dané země jezdit. Vy jste vážně neviděli Buddhu u Maligavily? Tak proč jste proboha na tu Srí Lanku vůbec jezdili? Že jste viděli deset dalších (mimo jiné i toho u Aukany a Buduruvagaly), čajovníkové plantáže u Elly, národní park... Ne, ani to neříkejte, nevymlouvejte se, bez Buddhy u Maligavilly jste vyhodili čas i peníze z okna...
Potom je tu také řada expertů na oblékání. Ti například vědí, že
Nikdo hlavně nesmí poznat, že jste zahraniční turista :). Indie, Dillí, 2005 je naprostý nesmysl nosit na dovolené sandály, protože si – třeba – zničíte nohy, případně vám bude večer zima. A pokud by vás snad napadlo tu zimu řešit ponožkami, no tak to jste v dané zemi znemožnili české turisty na několik desetiletí dopředu. Teď aby tu všichni ostatní kvůli vám chodili kanály. Pokud tedy v dané zemi nějaké kanály jsou, samozřejmě.
No a nezapomeňme ani na řadu rad týkajících se toho, co kdy máte nosit s sebou. Kameru i fotoaparát už jste zřejmě zahodili do popelnice, abyste nevypadali jako ti, kdo si nedokážou užít cestování, tak teď ještě odložte hodinky, všechny značkové věci – a hlavně – chovejte se naprosto nenápadně. Jako místní. Nikdo by neměl poznat, že jste turista. (Připadá vám, že třeba v Indii nebo ve Vietnamu to může být trochu problém? Ale uznejte, že je to challenge, tedy čelendž!)
Určitě jsem nevyčerpal všechny skvělé rady a komentáře, kterých se vám dostane. A co je nejhorší, já teď přidám další. Ale jen jednu: Cestujte si podle svého. A to je všechno. Každý jsme jiný a každého nás baví něco jiného.
Jestli vás baví točit dovolenou kamerou, proč byste se měli omezovat? Rádi fotografujete? Přece nenecháte foťák doma! A že by vám ho mohli ukrást? Pamatuji si, jak mi už X let leckdo vyhrožuje, že mi kameru servou s krku – a zatím nic. Pravda je, že dnes by si s ní už po těch letech nepomohli. A že na některých místech jsem ji zbytečně netahal z batůžku. Ale těch míst bylo opravdu jen málo a dnes si s odstupem říkám, že strach stejně nejspíš nebyl na místě.
Možná, že když budete mít vybavení za desítky tisíc (a tím nemyslím deset nebo dvacet), že se s vyšší pravděpodobností dostanete do hledáčků nějakých pobudů. A jestli děláte záběry jen ze stativu a každý z nich ještě raději pětkrát z různých úhlů, tak možná opravdu na dovolené o něco přijdete. Ale jestli máte běžný fotoaparát a kameru, tak podle mého názoru není co řešit.
Přiznávám, že by mě bolelo u srdce, kdybych nějaká místa cestou nezvěčnil. Baví mě dělat 3D fotografie (z ruky, nechci jim zase věnovat tolik času) i záběry na video – ale dělám si je hlavně pro sebe, takže mě netrápí, když třeba nejsou tak akorát...
To samé, co o fotografování a filmování, platí i o plánování. My vyrážíme se základním plánem (rozepsaným po dnech), ale ještě nikdy jsme ho nedodrželi. Rádi tušíme, co kde je, ale když se v Peru u jezera Titicaca prostě rozhodneme, že už netoužíme vidět další město, které je místním koloniálním skvostem, tak vynecháme plánovanou návštěvu Bolívie a místo toho jedeme třeba do džungle v Amazonii.
I s oblékáním to máme každý jinak, takže jakékoli paušalizace jsou nesmyslné. Spousta lidí nosí sandály i na hory či do pralesa, stejně jako by si je tam řada dalších lidí nevzala ani náhodou. Není pravda, že ponožky do sandálů nosí jen (někteří) Češi. Vím to, protože když u nás okolo tohoto tématu nastala skutečná mánie, začal jsem se lidem – ó jé – dívat ve světě na nohy do sandálů. A závěr? V zemích, kde se vůbec nosí ponožky, si je někteří lidé prostě berou i do sandálů. Nemíním hodnotit, jestli je to estetický zážitek či nikoli, ale po pravdě řečeno – není to tak trochu jedno? Pokud tedy nejedete na zájezd modelek nebo v tropickém pralese nepotkáte opici, která shodou okolností přispívá do nějakého ženského módního časopisu...
Nedá mi to, abych to nenapsal ještě jednou: Každý jsme jiný. Každý máme rád něco jiného. Dejme ostatním tu svobodu, kterou chceme od nich.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční...
