Chemické procesy v organismu, při nichž dochází k odbourávání různých látek, vedou podle Aubreye de Greye v průběhu let ke hromadění takzvaného vnitrobuněčného odpadu. I když je řada odpadních látek z buněk vylučována, mnohé zde zůstávají. A tělo má problém si s těmito odpady samo poradit.
V buňkách se o likvidaci organických látek (cukry, tuky, bílkoviny, nukleové kyseliny) starají tzv. lyzozomy a to, co nezvládnou rozložit, zde zůstává ve formě tzv. lipofuscinu. Důsledkem je zřejmě řada potíží a chorob počínaje skvrnami na kůži (někdy označovanými jako „jaterní“) až po arteriosklerózu nebo Alzheimerovu nemoc. Řešením by podle de Greye mohlo být zajištění přítomnosti nových enzymů v lyzozomech, přičemž inspirací se mohou stát látky produkované například bakteriemi, které v přírodě likvidují mrtvá těla.
Odpad se hromadí i vně buněk, protože ne všechny zbytky dokáže tělo efektivně odstranit.
Seriál o možnostech prodlužování života - díl 4. Může přitom jít o drobné molekuly různých látek, ale třeba i o tzv. amyloidové proteiny (jsou-li abnormálně rozmístěny ve struktuře orgánů nebo ve tkáních, jde o jev obecně označovaný jako amyloidóza). Řešením by podle de Greye mělo být u menších molekul vylepšení procesu takzvané fagocytózy, která umožňuje buňkám pohlcovat pevné látky z jejich okolí, v případě větších „odpadů“ pak chirurgické (nebo mikrochirurgické) odstranění.
Některé buňky v těle nelze nahradit přirozenou cestou, případně se obnovují jen velmi pomalu – daleko pomaleji, než umírají. To je zřejmě případ svalových buněk v srdci nebo nervových buněk ve střední části mozku - v tzv. substantia nigra při Parkinsonově nemoci. I když lze růst buněk v některých případech podpořit například cvičením nebo změnou stravy, obecněji použitelným řešením by měla být terapie využívající kmenových buněk a tzv. tkáňového inženýringu. Výzkumem kmenových buněk se nyní intenzivně zabývá řada výzkumných pracovišť.
Za další příčinu stárnutí označuje de Grey stárnutí buněk, které sice už nejsou schopny se dále dělit, ale neumírají a omezují ostatní – například tím, že neuvolní místo mladším. Buňky jsou přitom ve stavu, kdy nereagují na signály těla k sebedestrukci (proces nazývaný apoptóza). Tento problém zřejmě způsobuje nemoci jako je degenerace kloubů, oslabování imunitního systému, hromadění tělesného tuku nebo diabetes typu 2. Navrhovaným řešením je vynucená likvidace buněk například použitím vložených sebevražedných genů. Zlikvidované buňky by potom měly být automaticky nahrazeny buňkami novými.
Jednou z často citovaných příčin stárnutí je omezený počet možných dělení buněk. Za problémem zřejmě mnohdy stojí takzvané telomery, což jsou koncové části chromozomů tvořících lidskou DNA (každý ze 46 chromozomů obsažených v lidských buňkách nese část lidské DNA, která obsahuje dědičnou informaci a je vlastně jakýmsi programem pro syntézu bílkovin v těle). Smyslem jejich existence je ochrana samotných konců chromozomů nesoucích dědičnou informaci – a to mimo jiné při jejich replikaci. Problémem ovšem je, že se telomery při každém dělení buňky zkracují, až jsou nakonec tak krátké, že se buňka nemůže dále dělit. Telomery je schopen prodlužovat enzym zvaný telomeráza, který je aktivní například v zárodečných buňkách; bohužel však zřejmě hraje významnou roli rovněž v buňkách nádorových.
Posledním zásadním problémem je podle de Greye vznik příliš mnoha proteinových spojů mezi buňkami. Za normálních okolností drží buňky pohromadě, pokud jich je však příliš mnoho, tkáně ztrácejí pružnost a vznikají problémy, jako je třeba arterioskleróza. Řešením má být vývoj léků a enzymů, které budou tyto spoje ničit.
A zmiňme zde ještě pohled Raye Kurzweila, který věří, že bude možné některé z výše uvedených problémů řešit prostřednictvím inteligentních nanorobotů. Miniaturní stroje by měly být schopny zasáhnout na vybraných místech v těle a provést tam požadované operace. V případě zásahů do DNA bývá v této souvislosti řeč rovněž o přípravě speciálních virů s přesně naprogramovanou „léčivou“ DNA.
Toto je 4. díl seriálu o možnostech prodlužování života. Další díly vycházejí postupně.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Žít věčně patřilo k lidským přáním již před mnoha staletími. Na dvorech panovníků alchymisté míchali elixíry mládí, dnes nám nejrůznější...
