Ačkoli v prvním díle tohoto seriálu mluvíme o věčném životě, ani největší optimisté nepředpokládají existenci skutečné nesmrtelnosti. Pokud vás srazí automobil, stanete se účastníky vážné letecké nehodynebo umrznete v horách, váš život zřejmě skončí. Bez náhrady a bez šance na vzkříšení. Jinak ale mnohasetletý život nemusí být jen výplodem fantazie...
Zní to možná jako špatná zpráva, ale vzhledem k aktuálnímu stavu výzkumu mozku nelze předpokládat, že by v dohledné době bylo možno vytvořit nějakou zálohu osobnosti. (I když i zde je Kurzweil optimistou. Podle jeho názoru budeme během dvaceti let schopni kompletně pochopit fungování mozku a snad i technicky zvládnout přímou komunikaci s ním).
Dobrou zprávou naopak je, že kdykoli je zde řeč o významném prodloužení života, je tím myšlen život plnohodnotný, tedy v plné síle. Rozhodně tedy nejde o prodlužování života, při kterém by byl člověk upoután na lůžko.
Připomeňme, že k významnému prodlužování lidského života docházelo i v průběhu
Seriál o možnostech prodlužování života - díl 2. posledních desetiletí. Jedním z oblíbených argumentů optimistů je skutečnost, že jen za posledních 100 let se průměrná délka života v USA zvýšila ze 47 na takřka 80 let. I když takový pokrok vypadá slibně, je třeba jej brát s jistou opatrností. Proč?
Podíváme-li se na statistiky z posledních let – a aby nám byly blízké, použijme ty z Evropské unie pro Českou republiku – zjistíme, že předpokládádaná doba života u šedesátiletého muže v roce 1996 činila 16,25 let, zatímco o 11 let později již 18,49 let (mohl by se tedy dožít 76,25, později pak 78,49 let; u žen jde o hodnoty 80,6 a 82,67 let). Rozhodně tedy nejde o tak závratné změny, které bychom snad očekávali na základě statistik z uplynulého století. (Záměrně používáme předpokládanou dobu života u 60letého člověka; oponenti prodlužování života totiž rádi poukazují na skutečnost, že prodloužení průměrného života je způsobeno především snižováním dětské úmrtnosti. Tento faktor měl velký význam v uplynulých desetiletích, ale na prodlužování života má vliv i řada dalších faktorů.)
Kritici de Greyových a Kurzweilových myšlenek často upozorňují, že stárnutí je příliš komplikovaným procesem na to, aby mohl být v dohledné době pochopen. De Grey oponuje, že ani pro zásadní řešení problémů spojených se stárnutím nemusíme tomuto procesu zcela rozumět. Když nebudeme schopni odstranit příčiny, stále můžeme řešit následky – například selhání některých orgánů. Řešení na úrovni příčin by sice zřejmě bylo výrazně levnější, ale to neznamená, že je jediným možným. A proč tedy vlastně stárneme?
Délku života každého člověka určují jeho geny a životní styl. Nahlédneme-li hlouběji pod povrch tohoto obecného tvrzení, narazíme na dvě základní teorie stárnutí. Ta první, dnes zřejmě populárnější, tvrdí, že je důsledkem nahromaděných poškození (větších či menších) organizmu. Podle druhé teorie je stárnutí v organismu naprogramováno. Pro obě teorie existuje mnoho argumentů a každá z nich nabízí i řadu variant – třeba tu, že stárnutí je důsledkem naprogramovaných změn buněk v šedé kůře mozkové.
Řadu patologických projevů stárnutí organismu lze sledovat a do jisté míry měřit. David A. Kekich v knize Life Extension Express upozorňuje především na chronické záněty nejrůznějších tkání v těle, které stojí za nemocemi jako je artritida, některé typy poruch mozku, srdce a dalších orgánů. Jejich důsledkem může být infarkt, mozková mrtvice nebo třeba Alzheimerova nemoc.
Dalším problémem je podle něj glykace – navázání molekul cukru na molekuly proteinů nebo tuků bez účasti řídicích enzymů. Narozdíl od glykosilace, kdy se procesu spojování účastní enzymy – a jde tedy o řízený proces s pevně danými pravidly, glykace je neřízená a způsobuje vznik nefunkčních molekul. Důsledkem může být vznik demence nebo třeba degenerativních nemocí oka.
V průběhu života dochází rovněž k mutacím genů buněčné DNA, která uchovává naši dědičnou informaci. V průběhu stárnutí se přitom snížuje efektivita procesu takzvané metylace DNA, při níž za účasti enzymů dochází k „údržbě“ korektního stavu DNA. Výsledkem poškození mohou být různé formy degenerace buněk a jejich nekontrolované bujení – rakovina.
Stárnutí s sebou přináší rovněž snížení výkonnosti mitochondrií, které prostřednictvím různých chemických látek zajišťují produkci energie pro buňky těla. Nedostatek energie pak vede k nízké výkonnosti buněk a tím k oslabení činnosti orgánů.
Toto je 2. díl seriálu o možnostech prodlužování života. Další díly vycházejí postupně.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Žít věčně patřilo k lidským přáním již před mnoha staletími. Na dvorech panovníků alchymisté míchali elixíry mládí, dnes nám nejrůznější...
