I když první squashová asociace byla založena již v roce 1907, v Česku lze squash považovat za poměrně nový sport, který se většího rozšíření dočkal až po roce 1989. V současnosti jsou squashové kurty běžně v nabídce sportovních center, a tak není problém si tento sport kdykoli zahrát. Jaká jsou jeho pravidla a jak jej správně hrát?
Než přistoupíte ke hře, je dobré squashový míček zahřát na „provozní“ teplotu, a to nejlépe krátkými údery o stěnu. Studený míček totiž výrazně hůř skáče.
Hra začíná podáním, při kterém stojí podávající v malém čtverci v zadní
Squash: Kurt, raketa a míček části hřiště. Při prvním podání, tedy na začátku setu nebo po takzvané ztrátě, si může stranu vybrat, při více podáních v řadě musí strany střídat. Při podání je třeba se trefit nad prostřední čáru na přední stěně a míček musí dopadnout do zadní části hřiště – na soupeřovu polovinu (protihráč ho však může odpálit i před dopadem – ze vzduchu). Před dopadem se míček může odrazit i od jakékoli ze stěn. Na podání má hráč pouze jeden pokus, pokud ho pokazí, podává protihráč.
Po podání se hráči střídají v úderech, a to tak, aby se míček vždy dotkl přední stěny (mezi oběma hraničními čarami). Dotknout země se mezi údery může vždy jen jednou, a to až po úderu o přední stěnu, libovolně se ale může odrážet od ostatních stěn, a to včetně zadní.
Pokud podávající hráč udělá chybu (při podání nebo v průběhu hry), dochází k takzvané ztrátě. Nikdo nezískává bod, ale podává protihráč. Pokud udělá chybu přijímající (ne podávající) hráč, získává podávající hráč bod. Pro výhru v sadě (setu) se používají různá pravidla. Klasický squash se hraje do 9 bodů, přičemž pokud je dosaženo stavu 8:8, přijímající hráč může rozhodnout, zda se bude hrát do 9 nebo do 10 bodů. V kontinentální Evropě se hraje i tak, že vyhrává hráč, který jako první dosáhne 11 bodů, přičemž rozdíl v bodovém zisku obou hráčů musí činit alespoň dva body. Pokud tomu tak není, hra pokračuje, dokud není dvoubodového rozdílu dosaženo. Hra se hraje na dva až tři vítězné sety.
Dotkne-li se míček při úderu čáry ohraničující pole, do kterého se je třeba při daném úderu trefit, jde o špatný míč (out). Ve druhém a dalších setech podává vítězný hráč z předchozího setu.
Hráč nesmí bránit tělem (ani raketou) ve hře druhému hráči a neměl by mu zakrývat výhled na míček. Pokud něco takového nastane, rozhodčí určí míru zavinění a může rozhodnout o opakování podání, o přidělení bodu (o ztrátě) ve prospěch hráče, kterému bylo bráněno ve hře nebo o tom, že k nedovolenému bránění nedošlo. Podobně se řeší i situace, kdy je jeden hráč zasažen míčkem. Pokud je zasažený hráč před hrajícím hráčem, je to zpravidla posuzováno jako bránění ve hře (ztráta, bod), pokud je vedle, může být podle okolností posouzeno jako důvod k opakovanému podání.
Kromě správného držení rakety a sledování hráče se často doporučuje vracet se po každém úderu na střed hřiště (průsečík čáry oddělujících přední a zadní část hřiště s čárou oddělující levou a pravou polovinu hřiště). Pokud protivníka dobře kontrolujete, můžete se však samozřejmě rovnou přesunout na místo, kam od něj míč půjde.
K nebezpečným úderům patří rozhodně úder podél zdi, kdy míček letí těsně podél boční zdi do zadní části hřiště. Hráče pak lze kombinací s dalšími údery „rozběhat“. Efektivní jsou i míčky zahrané těsně nad spodní čáru přední stěny takovou silou, aby dolétly do těžko dosažitelné vzdálenosti od protihráče.
Zkušenější hráči mohou zahrát lob, míček odražený od přední zdi do výšky tak, aby dopadl do zadní části hřiště. Pokud jsou dobře promyšlené, jsou efektní i údery o více stěn po sobě tak, aby zmátly protihráče.
K typickému způsobu hry patří odpal míčku při podání do zadního rohu protihráče, běh na střed a odehrání krátkého míčku do jednoho z předních rohů, typicky protilehlého (podle aktuální pozice protihráče). Pro zmatení protihráče je užitečné zvládnout schopnost změny směru míčku těsně před jeho odehráním.
