Na vlastní kůži si ověřuji, že i v ráji na člověka může padnout splín. Naštěstí jsou ale v ráji - narozdíl od Česka - slunce, moře, levné masáže a polévka tom yam. Jinak ale bude tenhle příspěvek klasická přímořská nuda: Masáže neskončí happy endem, Ann se po prvním rande zase vrátí do práce a Cat dokonce onemocní a vydá se domů. Abych tedy zmínil aspoň hlavní hrdinky příběhu.
Myslím, že dnes bych se konečně mohl začít nudit. Včera jsem sice kdesi na webu zjistil, kde se tady dá šnorchlovat, ale tuhle činnost odkládám až na odpoledne (dopoledne jsem koneckonců stejně skoro celé prospal). Kupuji si Nite Eden Apple (je to zelené, s bublinkami, ingredients zahrnují fruit wine a údaj na nálepce slibuje 5 % alkoholu), což je příjemné letní pití, se kterým si tak akorát můžete sednout na balkonek, pustit si z netbooku The Innocents (Erasure), zapátrat pohledem mezi stromy, jestli mezi listy prosvítá obloha nebo moře, a pak si třeba číst.
Čtu si o snech a snění (staženo z Wikipedie, na balkóně jsem bez internetu) a o dvou základních možnostech - totiž že sny mají nějakou chytrou funkci (uspořádání získaných informací, úklid, trénink na určité situace apod.) nebo že jsou vedlejším produktem fungování organismu (mozková kůra nedostává standardní podněty ze senzorů, jen šum, a ten se snaží interpretovat). (Mimochodem: Tušili jste, že dvanáct procent lidí sní černobíle a 8 % snů má sexuální obsah?) Je to extrémně zajímavé čtení (a kolik takových úžasných oborů člověku uniká), takže si umiňuji, že už nikdy nebudu věnovat svůj drahocenný čas nesmyslům, jako je třeba domácí politika, ale budu sledovat jen zajímavé a užitečné věci.
Což moje myšlenky směruje k nedávno viděnému filmu Sicko Michaela Moora (vrcholí odvozem nemocných Američanů - v USA bez šancí na léčení - na Kubu, kde je vyléčí zdarma); MM samozřejmě dost přehání, jeho "dokumenty" nepůsobí zcela objektivně, 
Večerní pláž Lamai na ostrově Ko Samuiale mě vždycky znova potěší, jak strašně je ten člověk zpruzený americkou politikou. Nelze pochopitelně tvrdit, že je to všude stejné (dokážete si snad představit ještě další zemi, v níž bývalý premiér krátce po odchodu z politiky záhadně přijde ke stovce milionů korun a bez problémů mu to projde? Napadá mě už jen Zimbabwe), ale ráj na Zemi zjevně neexistuje. (Rád bych poznamenal, že poznámku o premiérovi jsem myslel upřímně, ale nemohu vyloučit, že mám naprosto zkreslené informace; tak, a to bylo vážně o politice naposledy).
Netbook varuje před vybitými bateriemi, na balkonek totiž nedosáhne šňůra od zásuvky. Ne, nebudu zastírat, že i pobyt na Ko Samui s sebou nese některé zásadní problémy řešitelné jen prostřednictvím obtížně přijatelných kompromisů. Posouvám židličku a metr směrem do pokoje a i když otevírám také druhé okno, čerstvý vánek už tu zdaleka není tak čerstvý a protější hotel, cesta k moři a stromy už nezaujímají většinu mého výhledu.
Erasure nahrazuje Yazoo. Díky Vince!
O třetí se odhodlávám jít na oběd, tentokrát do blízké restaurace na pad thai s krevetami (90 bahtů). Lahůdka. A pak po pláži směrem k severu, nejlépe k místu, které kdosi kdesi na webu označil za vhodné ke šnorchlováním. Přicházím až k hotelu, o jehož jméně jsem si myslel, že nemůžu zapomenout, a u nějž je dlouhé plovoucí molo - vyhrazené pouze hotelovým hostům, jak je napsáno na snadno přehlédnutelné cedulce. Přehlížím ji a vydávám se po něm. Moře je tu mělké, v něm spousta šutříků a rostlin, sem tam i nějaká ta rybka. Vzadu potkávám kluka z hotelu (zaměstnance), který mě informuje, že ryby jsou tu hlavně ráno v osm a odpoledne ve čtyři, kdy je krmí. Mezi řečí se zeptá, jak dlouho u nich v hotelu jsem, a já s výčitkami svědomí řeknu, že jen pár dní. Pak chvilku při plavání pozoruji a pokouším se natáčet vodní život.
Jdu ještě dále k severu, ke skalám a k luxusně vypadajícím bungalovům, udělám pár záběrů a vydávám se stejnou cestou zpět. Myslím, že nastal čas pro další uvolnění těla, a tak se vracím do salonu z prvního dne. Moje oblíbenkyně tam dnes není, a tak se svěřuji do péče Ann, která mi udělá olejovou masáž. Všímám si, že má roztomilé tričko s nápisem No money, no honey. (Jen podotýkám, že až dosud mi tahle trička nikdy roztomilá nepřišla.) Ann se jako masérka živí teprve dva měsíce, předtím dělala v Bangkoku v bance. Tohle je prý ale lepší práce. (Snad je zřejmé, že žádná z těchto informací není ověřena ze dvou nezávislých zdrojů, takže nic z toho nemusí být pravda.)
Mimochodem: Asi před dvěma lety jsem byl na thajské masáži v jednom celkem známém pražském salonu a musím tady na rovinu říci, že je opravdu velký rozdíl v tom, co dostanete tam, a co na Lamai Beach na Ko Samui. Uznávám ale, že Ko Samui je z Prahy trochu z ruky.
Při masáži sem tam prohodíme slovo, Ann se ptá, na jak dlouho tu jsem, jestli jsem tu sám a kolik je mi let, což je první otázka, na kterou jí neodpovím. Od té doby, co jsem přetáhl pětadvacet, to zásadně nikomu neříkám, obzvlášť ne thajským holčičkám. Ale zeptám se jí na totéž, protože to tady není faux pas (a jestli ano, tak to nikdo neřeší), a ukáže se, že mě, pokud jste to tedy ještě doteď nepochopili, naprosto nemůžete brát vážně. Tipoval jsem Ann tak pětadvacet, ale ukazuje se, že jí je dvaatřicet. (Speciální poznámka pro P a RP: Jsou tu samozřejmě i mnohem zkušenější masérky, takže si vyberou i ti, kdo se nechtějí svěřovat do rukou nějakého mláďátka.) Platím 300 bahtů (za hodinu) plus obvyklou dvacku, dostávám čaj, zdravím se s předchozí masérkou, která se tu právě objevila, a vyrážím do pokoje pro netbook a na internet.
Tentokrát si opravdu dávám bacha, abych neprošvihl palačinky, a deset minut před jedenáctou vyrážím k tržnici. Cestou mě ještě v 7-eleven mladinká (:-)) prodavačka překvapí otázkou, jestli si nechci vzít dvě vody místo jedné, když jedna je teď za 14 a dvě za dvacet, čemuž neodolám, načež zaplatím a další prodavačka vodu přinese. Před palačinkami (tentokrát čokoláda s nutelou) stíhám ještě pětici krevet v těstíčku (50 bahtů) a pak už vzhůru na pokoj - k deníku, k materiálům staženým z webu a k Bacardi Breezeru (50 bahtů).
Ráno zjišťuji, že jsem úplně mimo. Nepamatuji si, kolik jsem s sebou měl peněz, ani kolik už jsem jich utratil. V posledních dnech jsem rezignoval na všechna svá obvyklá opatření paranoika a takřka vše nechávám při odchodu ven na pokoji. Od notebooku a foťáku po pas a peníze. Je to sice různě důmyslně poschovávané, ale nemyslím si, že by to moc pomohlo. Jen doufám, že až budu odjíždět (a je pravděpodobné, že tento tragický okamžik dříve nebo později nastane), najdu aspoň většinu z nich.
Po snídani (obvyklý žloutkový koláček za 12 bahtů a ledový Lipton za 18) jdu koupit pohledy. Mají je tu ve dvou variantách: větší a hezčí za 10 bahtů a menší ošklivější za 5. Nikde si nemůžu vybrat, a tak jdu pořád dál a dál až za trh. Cestou potkávám v 7-11 první masérku a o kus dál Cat. (Kočička papá polívčičku, a tak jí přeji dobrou chuť.) Nakonec konečně pohledy kupuji - i s univerzálními známkami (za 15 bahtů plus provize). (Poznámka pro příjemce pohledů: Doufám, že jste si všimli, jak jsou pohledy krásné a velké; jestli ne, dostanete příště ty pětibahtové.) Po návratu zjišťuji, že jsem ty samé a za stejnou cenu mohl koupit i u své paní domácí. No co, aspoň jsem se prošel.
Moře láká, a tak si jdu zaplavat. Pak vylezu z vln a přemýšlím, co dál. Jdu si zaplavat. Pak kupuji Spy Wine Cooler Classic, na disku nacházím dvě další cédéčka Erasure (super) a pouštím se do psaní. Po půl hoďce zavírám editor, uklepnu se a přijdu o vše, co jsem právě napsal. Nepamatuji se, kdy se mi něco takového stalo naposledy, a tak dostávám strach, že na mě má pobyt na jihu Thajska vážné degenerativní účinky a že jestli to takhle bude pokračovat dál, uživím se už jen rukama. A to se spíš neuživím.
Moje mentální síly ještě tak stačí na napsání pohledů. Dohrává první CD a já omylem místo druhých Erasure pouštím Enigmu (Le Roi Est Mort...). Po dvaceti minutách zjišťuji, že ani v ultraoptimistickém Thajsku nesnesu jinou než ultraveselou hudbu a vracím se k nesmrtelným dílům Vince Clarka.
Šifrovaná část disku se odmítá otevřít, ale naštěstí to byl jen překlep v hesle. (Mít všechna data nezašifrovaná si na netbooku fakt netroufám.) Napíšu pár řádek rozepsané knížky, ale nejde to. No nic, stejně se už blíží třetí, přichází na mě hlad, a tak jdu na oběd.
Volba padá na indickou restauraci, do které mě číšník téměř úspěšně nalákal už včera. Vybírám si menší porci kuře tandori a indickou placku plněnou brambory, k tomu colu - a účet bude těsně pod 300 bahtů, což je na místní poměry opravdu hodně vysoká útrata. V půlce jídla mi dochází, že tolik peněz ani nemám, ale předpokládám, že se to nějak 
Večeře na trhu v Lamaivyřeší. Jídlo je vynikající. Účet přichází v deskách s logem Visa, což se zdá být dobrá zpráva, bohužel i tak je mi tu karta k ničemu. Zkouším ještě desetidolarovku, ale ani ta se neujme - číšník mi jen doporučí, ať si kdyžtak peníze vyměním naproti v bance a pak se stavím. Což činím. (Další variantou jsou samozřejmě bankomaty, které jsou tu na každém rohu; což jen potvrzuje tvrzení, že do Thajska stačí vyrazit s pasem a platební kartou.)
Je na čase prozkoumat jižní část pláže Lamai. Zakončují ji ony již dříve zmiňované kameny ve tvaru ženského a mužského přirození, u kterých se také dá šnorchlovat, čehož využívám. Sem tam nějaká rybka tu je, ale změť barev nečekejte. Pak se vracím asi o sto metrů zpět na skalisko nad mořem a tady nechávám bloudit hlavou myšlenky tak dlouho, dokud se nesetmí. Po romanticky spoře osvětlené pláži jdu zpět.
Po sprše na internet, kde kromě prima zpráv z domova a z redakce čeká také jedno rozuzlení dvoudenního problému: Jednou dvakrát do roka se objeví někdo, kdo má trable s programem 3DJournal pro tvorbu 3D fotografií, typicky je to o mé dovolené. Protože jsem program před nějakou dobou psal, maily skončí u mě - a tentokrát má klient trabl s dávkovým zpracováním 3D fotek pro video. Po výměně dvou mailů to vypadá na chybu na jeho straně, tak mu něco doporučuji a žádám o vzorové soubory, načež příští den je už nervozní, docela nám spílá a ptá se, jak docílí vrácení peněz. Otestuji jeho soubory (ještě že mám netbook), vše funguje, jak má, tak mu v tomto duchu píšu s tím, že je jeho případ ojedinělý, z mého pohledu těžko řešitelný, ale že stačí potvrdit, že software odinstaluje a nebude dále používat a my mu peníze vrátíme. Moje zkušenost říká, že maximální vstřícnost je vždy tím nejlepším řešením, koneckonců sám očekávám od ostatních totéž. A dnes přichází e-mail s omluvou a s vysvětlením, že si udělal zmatek ve složkách na disku a používal špatné soubory; jakmile začal používat ty správné, všechno fungovalo tak, jak má. Super.
Nemám moc hlad, a tak si na tržišti dávám jen kuřecí špíz s jednou kukuřicí (60 bahtů i s oblohou a chilli omáčkou), kupuji v 7-11 snídani a dva Spy Wine Coolery a vydávám se k domovu. Výhodou je, že už si mě leckde pamatují, takže se ani nesnaží mi něco prodat (třeba obleky Armani; krejčovství je cestou snad deset). Padá na mě nějaký splín, a tak si říkám, že je možná na čase odjet dřív, než má vůle zeslábne natolik, že se začnu vodit za ruku s nějakou bar girl nebo zapadnu ke Cat. (Mimochodem: Jak tak znovu prohlížím průvodce, dočítám se, že právě Lamai je neoficiálním centrem zdejší "girly bar scene".)
Hledám, kam bych tak odsud mohl odjet, ale vypadá to, že zajímavější národní parky kolem jsou všechny jen těžko dostupné veřejnou dopravou. (Naštěstí existují dvě odpovídající PDF publikace na webu dnp.go.th - jedna obsahuje ty nejlepší parky, druhá všechny.) Když mě to přestane bavit, což je krátce po půlnoci, jdu ještě zkontrolovat noční Lamai. Na některých místech to docela žije: Ann dojídá svou pozdní večeři, v některých masážních salonech ještě nabízejí masáže, jinde na mě jakási ultrazkušená masérka křičí I love you a Catina kolegyně se rovnou ptá, jestli se s ní dneska nechci vyspat.
Pak chvilku v jedné postranní uličce jen tak koukám na hvězdy a vydávám se zpátky po té správné straně ulice, abych se vyhnul všem místům, kterým se vyhnout chci. Celkem mi to vychází, až před domem mě dobíhá kočička z protějšího baru a se slovy "Mám tě" mě chytá (v tomto ukamžiku, pokud si dobře vzpomínám, ještě jen za rameno). Vyžádanou informaci, že jsem na pokoji sám, bere jako jasnou pozvánku, ale nakonec se mi daří jí vysvětlit, že s ní teď vážně nic neplánuji. (Někde jsem slyšel, že dobré jsou výmluvy jako "Promiň, dneska byl v práci těžký den" nebo "Dneska fakt ne, hrozně mě bolí hlava", ale nepoužiju je.) Navrhuje, že se mnou stejně půjde na pokoj, ale rozdáme si to až ráno, což jí také úspěšně rozmlouvám. (Kdyby byla neodbytná, asi bych jí musel říct něco jako "Víš, mě když bolí hlava, tak je to na týdny".) I když by to bylo nepochybně o dost hezčí ráno než se strýčkem Liptonem. (Vrtá mi hlavou, proč zůstala na baru do noci bez klienta, je to totiž výstavní kousek; možná, že jí tam ale někdo prostě jen před chvílí vrátil - po hodince, po dni nebo po týdnu plném happy endů.) Rozmrzele odchází. Otevírám druhý Spy Wine Cooler.
Někdy v půl druhé ráno se moje myšlenky nepochopitelným způsobem zatoulají k IT (informační technologie; kdo tuhle zkratku nezná, do konce odstavce by raději neměl číst) a dochází mi, že prostituce je naprosto skvělým příkladem virtualizace a sdílení zdrojů, přičemž prostituce v masážním salonu je navíc ještě ukázkou zmáknutého cloud computingu (škálovatelnost, řešení výpadku). Jde o momentálně jedny z nejžhavějších trendů v IT a mě jen mrzí, že tenhle námět na úvodník nikdy nevyužiju.
Ráno mi v cestovce naproti slečna potvrzuje, že mi odtud zařídí dopravu do Krabi (500 bahtů), a tak právě tohle místo vypadá jako můj nejpravděpodobnější příští cíl. Projdu městem, které je jako po vymření (žije mým vysněným rytmem: spí se do jedenácti, kdo ráno nemůže dospat, od půl jedenácté uklízí před svým krámkem; a já to dnes výjimečně už tak brzy z povzdálí sleduji), zabrousím do ulic, kde jsem ještě nebyl, jdu si zaplavat, koupím Spy Wine Cooler Gold (má příchuť žu-žu z pouti, která mi úplně nesedí) a sedám si s netbookem k balkonku.
Před třetí jdu na oběd do restaurace, kde měli ty skvělé pad thai a dávám si pikantní polévku s mořskými plody a s kokosovým mlékem (120 bahtů) a rýži (40 bahtů). Je to jídlo pro bohy. Nic jiného se k tomu nedá říct. Bomba. Při jídle pozoruji dění na ulici a snažím se odhadnout poměr smíšených a jednobarevných párů; ty první zjevně vedou. Těžko ovšem říci, kolik z nich jde jen do hotelu na odpolední rychlovku a co jsou dlouhodobé perspektivní vztahy na celou dovolenou.
Jdu si zaplavat, pak po hlavní třídě zjišťuji nějaké alternativy pro další thajský program. Už musím počítat dny do konce, což je vždycky otrava. Zastávka na internetu a zase do města, tentokrát chci najít vhodné místo k večeři. Nacházím ho v restauraci Black diamond. Jméno je snadno zapamatovatelné, protože ho má na tričku dívka, která mě uvádí dál, a dokonale na ní sedne. Až později zjišťuji, že je to název toho podniku. Dávám si pikantní salát s mořskými plody a skleněnými nudlemi (100 bahtů) a malé pivo (60 bahtů), rýže je zjevně doplňkem salátu. Není to špatné, ale na lodi byl lepší.
Je na čase vyzkoušet další masáž. Po pečlivém prozkoumání všech nabídek jsem už dříve dospěl k závěru, že mi nejvíce vyhovuje klasická thajská masáž, tak teď jen vybrat vhodné místo. Nakonec se rozhoduji pro podnik umístěný mezi dvěma předchozími s cenou 250 bahtů za hodinu. Očima vybírám sympatickou masérku, ale než k ní dojdu, někam zmizí, a tak mě bude masírovat holka, která vypadá spíš jako modelka než masérka. Jmenuje se Miau, je jí třicet, pochází odněkud od Bangkoku, má dítě, ale s manželem se rozešla. Masáže tu dělá čtyři měsíce a za tu dobu svoje dítě neviděla. Vypadá nedospale a přiznává, že s holkama ze salonu kecaly dlouho do noci (masérky spí vesměs v salonech).
Zdá se mi, že samotnou masáž má trochu méně v ruce, ale komunikaci zvládá dobře. Nejdřív mě otipuje na pětadvacet, pak dospěje k závěru, že když dělám v časopise, musím mít ukrutnou spoustu peněz, a protože má na sobě kalhoty jen pod zadeček, dotýká se mě vydatně nejen hebkou kůží svých rukou. (Je to samozřejmě ďábelsky nepříjemné a upozorňuji tady na to jen proto, abyste se vy sami případně mohli vyvarovat nedostatečně oděných masérek.)
Mezi řečí se mě zeptá, jestli už jsem tu zkoušel taky nějakou speciální masáž, a nabídne, že mi ji udělá. Hned taky rukou naznačuje, jak by si to představovala a nadhodí cifru 1500 bahtů. Než stihnu cokoli říci, prohlásí, že by mi to mohla udělat i za tisícovku. Nevím, jaké jsou ceny v Praze, takže nejsem schopen žádného komentáře; vzpomínám si jen, jak bývalý kolega zmiňoval jednu rovněž snědou ženu (v tomto případě ovšem prý spíše důchodového věku) z pražské tramvaje, která mu nabízela jinou populární sexuální praktiku za cigáro, ale obávám se, že nejde o zcela relevantní srovnání.
Uznávám, že se tento deník trochu zvrhává, ale za to zjevně může genius loci Lamai. Kromě zážitků z jídla a z masážních salonů, bych ještě mohl nabídnout podrobnosti ze svého plavání v moři, zmínku o velké vlně, která mi zalila oči, či o tvaru lehátek na pláži, případně o ručně vykrajovaných barevných mýdlech, která se odsud vozí jako suvenýry. Nebo o dívkách a chlapcích, kteří tu prodávají různé svítící hračky. Pokud rádi nakupujete, tak byste si tu vůbec mohli užít, ale já bych tady z toho zase nerad dělal nějaký katalog. Obzvlášť když mě baví nakupovat jen jídlo a pití.
Pročež kupuji jahodový Bacardi Breezer (52 bahtů), již několikrát zmiňovaný vinný střik a nějakou buchtu ke snídani (doufám, že bude lepší než ta ananasová v listovém těstu z dnešního rána). Cestou do pokoje na sebe už jen zamáváme se včerejší kočičkou z baru - zase tam sedí úplně sama, začíná mi jí být fakt líto. Ale je brzy, takže ještě má šanci někoho ulovit.
A je tu poslední den, kdy bych tu ještě mohl nudit nějakými řečmi o masážích, od zítřka by tu zase mělo být už jen nezávadné a poučné vyprávění o přírodních krásách Thajska. Udělám několik nudných úkonů, abych si zajistil přežití (platba za pokoj, výměna peněz apod.), lelkuji na pláži, plavu a hraju si na netbooku s luxusním volně šiřitelným hudebním studiem Macaw. Zjišťuji, že nastal čas na první dávku Ercefurylu, což před zítřejším přejezdem není dobrá zpráva. Stejně ale jdu na tu samou polévku jako včera, tu si nemůžu nechat ujít (i když je tak ďábelsky předražená), a pak zamířím udělat pár fotek na hlavní třídu (většinou jsem tu chodil bez foťáku, je na čase to aspoň trochu napravit.)
Zahlédnu, jak se na mě někdo zářivě usmívá z motorky a je to Ann, kterou si odváží nějaký turista. Zajdu na kavárny, kde jsou dneska tři další lidé s notebooky či netbooky, z toho dvě Češky. S těmi se dávám do řeči při odchodu ve frontě na záchod (když jedné z nich vlezu do cesty a připadá mi hloupé omlouvat se anglicky); jsou pracovně v Malajsii a teď si s partou zajely na dovču sem, do Thajska.
Kupuji si na zítřek cestu do Krabi (500 bahtů - v kanceláři naproti, kde to sice mají o 50 bahtů dražší než o kilometr dál na hlavní třídě, ale už s nimi mám dobrou zkušenost, a tak nějak jsem dospěl k závěru, že mě 50 bahtů nespasí. Koneckonců kdybych to chtěl pořídit levněji, mohl bych do přístavu dojet kolektivním taxi, koupit si tam sám jízdenku na loď a pak někde najít ten správný autobus a jím dojet do Krabi. Jenomže jsem na téhle cestě ukrutně zlenivěl, a tak jsem opět zvolil tu nejjednodušší a nejpohodlnější cestu.
Potkávám Cat, která sedí u svého salonu a mává na mě, ať neutíkám a jde za mnou; čekám klasický pokus získat mě na masáž a ještě jedné Thajské bych se asi ani nebránil, ale po chvilce Cat povídá, že taky zítra odjíždí, protože je nemocná (točí se jí hlava a vůbec jí nějak není dobře) a chce být doma. Prý se vrátí asi tak za měsíc a pokládá mi obvyklou otázku, kdy zase přijedu já a uvidíme se. Tak tohle už znám, vím že je nesmysl po pravdě odpovídat, že nejspíš nikdy (vzpomínám si, jak se PP podíval při stejné otázce na Vietnamku Bath, jestli se náhodou nezbláznila), a tak jí říkám, že za rok se tu určitě zase uvidíme.
Ann už je zase u svého salonu, já ale mířím pro něco k jídlu. Vůbec na nic nemám chuť, a tak zapadnu do McDonalda, okolo kterého právě procházím, na nějakou housku se sýrem a kuřecím - a colu (72 bahtů). Dostanu sice jen jakousi omezenou demoverzi toho, co bylo na obrázku, ale nevadí, stejně potřebuji mít v žaludku ještě místo na jednu palačinku s nugetou a s banány a na Ercefuryl. (Vzpomenu si ale na P a RP a živě vidím jejich protažené obličeje, kdyby oni dostali takovou miniporci k večeři; a už vás, kluci, dneska nechám být :)).
Ještě 7-11 a návštěva u paní domácí v obchodě. Loučím se, dohadujeme se, že jí nechám klíče v pokoji a že s přepadávajícím košem si nemám dělat starosti a jdu se dobalit, vypít obvyklý Spy Wine Cooler, napsat pár poznámek a spát. Přece jen musím vstávat před šestou. (A přece jen ještě jedna poznámka pro P a RP: Paní domácí je, jak vy říkáte, šmrncovní ženská tak mezi 30 a 40, přesně váš typ; kdybyste tu byli, úplně by vám vymazala z hlavy tu dámičku v kostýmku z Ariky.)
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže...
