Po téměř deseti letech se vydávám znovu do Thajska. Už první den mám ale pocit, že ta země - nebo alespoň Bangkok - se za tu dobu hodně změnila. Koneckonců i dříve hlavně baťůžkářská čtvrť Banglamphu dnes nabízí pohostinnost všem kategoriím turistů. A některým třeba i nový začátek. Za pár bahtů vám tu udělají masáž chodidel, necháte si levně ušít oblek jako od Armaniho, přikoupíte Rolexky a řidičský průkaz státu New York a zbytek už je jen a jen na vás.
Když jsem si v lednu zařizoval první dávku očkování s tím, že druhou bych rád stihl ještě před koncem ledna – protože co kdybych na začátku února náhodou někam jel, bral jsem to jen jako momentální nápad. Vypadalo to, že bych musel jet sám, nacpat cestu mezi dva projekty a ještě sehnat odpovídající letenky (za tu správnou cenu). Jediné, co mluvilo hodně silně pro, byla potřeba někam vypadnout a na chvíli vypnout. Nebo přepnout.
Jen tak z legrace jsem zkusil cestu zařizovat... a pak najednou 31. ledna odlétám - po devíti letech znovu - do Thajska. Nemám žádný zvláštní plán; koneckonců vím, že nějaké základní minimum už jsem viděl minule, takže rozhodně nebudu pod tlakem obíhat památky. Podstatné mi přijde, že je Thajsko subjektivně země asi stejně bezpečná jako Česko, takže se tu dá čas trávit v klidu a v pohodě...
Let vede přes Moskvu (Šeremetěvo, terminál F), což je místo, které vždy dokáže něčím (nepříjemným) překvapit. Pokud všechno klapne, mám tu mít na přestup asi jeden a půl hodiny, takže se těším, že mě tentokrát minou rozpadlé tvrdé lavičky i chladný průvan a že mi nebude vadit nekonečná rekonstrukce ani chybějící slušná restaurace.
Země, kde zítra již znamená včera, mi tak tentokrát cestu pro 
Za sto eur oblek jako od Armanihozměnu okoření davem lidí u tranzitních přepážek, kde ani náhodou neexistuje nic jako oddělené fronty nebo značení (lidé čekající na nové palubní vstupenky tak třeba zbytečně ucpou část výlezů), za přepážkami se naopak vytváří několik různých front, které se zase slévají do jedné vedoucí k pasové kontrole a pro zpestření občas nějaký úředník ukáže do davu a řekne „tahle skupina prosím tudy“, takže se x-členná skupina dere kamsi ven. Dav je čím dál tím nervóznější, protože všem to už brzy letí a nikdo nepochybně nechce na Šeremetěvu po zmeškaném letu strávit víc času než by bylo nezbytně nutné. Když dobíhám k frontě na svůj let, padá mi kámen ze srdce...
Pro let do Bangkoku mi slečna v Praze u přepážky přehodila místo - na luxusní sedačku u okénka hned za business class, což znamená, že mám spoustu místa pro nohy, při nočním vylézání do uličky nebudu muset nikoho budit a dostanu jako první jídlo (což je při jakémkoli letu samozřejmě to nejdůležitější :)). Nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí a jen přemýšlím, kdy si to osud zase vybere.
A vybírá si to hned vzápětí - s příchodem spolucestujících: Je to mladý pár se dvěma malými holčičkami a jedním miminem. To si s maminkou sedá vedle mě. Dokud se na sebe jen pitvoříme, je to docela prima, klidně ho nechám i prozkoumat svůj svetr a kapsu u kalhot. Ale je mi jasné, že spát se tentokrát nebude. Řev začíná po dalších cca deseti minutách. K tomu sem tam nějaké kopnutí a já už živě vidím, jak mi v klíně končí má (nebo sousedovic) večeře. A těším se, jak mě bude zdobit na cestách, alespoň do chvíle, než zařídím vyprání (mimochodem: 1 kilogram prádla běžně za cca 15 korun. Hrůzy se ale nekonají, děcko je nakonec celkem hodné, jeho rodiče fajn (Švédka a Američan žijící ve Švédsku)...
Takže teď už zbývá jen výměna prvních peněz, fronta na imigračním v Bangkoku a jsem ve víru velkoměsta. (Mimochodem: Aktuální kurs na letišti je 31,79 bahtu za dolar, běžně ve městě 32,05, výjimečně až 32,90, pokud měníte velké bankovky. Pokud byste se rozhodovali, kde měnit peníze...)
Když jsme byli v Bangkoku naposledy, letěli jsme ještě na staré letiště; teď už mezinárodní lety obstarává nové letiště Suvarnabhumi. Změna je také v odletových taxách, které by nyní neměly být placeny zvlášť, ale mají být obsaženy v cenách všech letenek (zato ovšem podražily).
Z letiště se dá jet všemi klasickými způsoby (taxi, bus zdarma na dopravní terminál apod.), já volím kompromis - airport express za 150 bahtů. (Tady je vhodné poznamenat, že bahty můžete na koruny přepočítat tak, že částku vydělíte dvěma. Bude to sice nesprávný postup, protože za korunu dostanete jen cca 1,75 bahtu, ale pro hrubou představu to postačí.)
Poprvé v životě jsem si dopředu rezervoval hotel – Thai Cozy House – jen pár
Pikantní polévka s kokosovým mlékem a kuřetem kroků od ulice Khao San, což je podle mých zkušeností na ubytování příjemná lokalita s dobrou dostupností do starého města. Nechce se mi totiž tentokrát po letu obíhat sám ubytování (přece jen to odhaduji na cca 11 hodin dopoledne, což znamená 5 hodin ráno pražského času, takže budu nepochybně dost jetý).
Z diskusí na webu vím, že levnější pokoje jsou tu bez oken (právě tu kolem pokoje proběhla trochu hlučnější česká skupina, která se nad tím rozčiluje – ale ta jde zjevně na blind, jako to obvykle děláme i my), ale má tam být čisto, teplá voda, klimoška a u recepce internet za 30 bahtů za hodinu. Spolu se snídaní za 650 bahtů za noc. Realita předčí očekávání – čisto tu rozhodně je, nechybí televize ani telefon (které nepotřebuji), klimatizace funguje a hlavně – je tu zdarma na pokoji Wi-Fi připojení (aspoň ve druhém podlaží). Což je vzhledem k tomu, že s sebou tentokrát vezu netbook, výhra. Nechybějí ani dvě univerzální zásuvky, které nemají problém s mými napájecími šňůrami.
Cestou z letiště mě překvapuje spousta nových vysokých budov i minimální množství rozpadajících se příbytků; takhle si tedy Bangkok vážně nevybavuji. Částečně za to nejspíš může fakt, že se jede novější částí města, ale i jinde je vidět, že se město změnilo. Jídlo na ulici, tuk tuky (motorové tříkolky) nebo 7-eleven (samoobsluhy) naštěstí zůstaly. Mimochodem - v 7-eleven se už běžně platí bezkontaktním čipem (ano, to je technologie, kterou využívá například nejslavnější pražská karta; to se tady teda museli prohnout :)).
Airport express nás vyhazuje u Khao San – bohužel hned neprokouknu, kde přesně jsem, a tak se po dvoustech metrech ujitých odhadnutým směrem musím poptat na cestu. Naštěstí jsem si nezašel a za chvíli se propletu uličkami k hotelu. Odešlu videovzkaz (když už mám ten netbook), dám si sprchu a dvě hoďky spánku.
Pak lehce projdu okolí hotelu, nahlédnu do blízkého chrámu (tedy watu), přejdu po Khao San a řeším zásadní problém, co si dám k jídlu. Nakonec do posledního kola výběru postoupí tři varianty thajských nudlí, a to verze standard, s vajíčkem nebo s kuřecím. Nakonec volím nejluxusnější variantu za 40 bahtů (tedy s kuřecím) a za pár minut už je má paní u vozíku umíchané.
Po chvíli řeším další zásadní problém, totiž kam s papírovým talířkem a s vidličkou. Jinde ve městě se tyto položky často válejí po ulici, ale na to přistoupit (obzvlášť na Khao San) nehodlám – nakonec na samém konci ulice nacházím proutěný odpadkový koš.
Khao San je nepochybně skvělým místem pro nový začátek: Za sto bahtů si tu necháte za půl hodiny namasírovat chodidla, za sto eur pořídíte oblek jako od Armaniho (no co, píšou to), za sto bahtů Rolexky, za smluvní cenu neworský nebo kalifornský řidičský průkaz (a samozřejmě také studentský ISIC, norský golfový a řadu dalších) a předpokládám, že za smluvní cenu budou i některé Thajky, se kterými tu tolik bílých chodí (myslím ty, kde nejde o čistou lásku).
Já zatím nový život odkládám a jdu si do 7-eleven pro zelený ledový čaj s medem a citronem (moc dobrý, sladký, 18 bahtů) a neodolám ani jahodovo-čokoládovému koláčku (15 bahtů). A pak už jdu okolo Národního muzea i chrámu Smaragdového Buddhy do blízkého parku. Naproti mně si ke stolu sedá vypasený Thajec v růžovém tričku a rozkládá si prázdné flakónky na voňavky, víčka a větší lahvičku s náplní. Chvilku ho pozoruji a pak okolo průvodu joggujících Thajců a Thajek (některé to běhání vážně potřebují) vycházím ven z parku, pak podél řeky k mostu na ulici Prachathipok...
Cestou občas dělám nějaké ty fotky a kupuji ještě jeden zelený čaj v 7-eleven. Tentokrát má příchuť „genmai“ (hnědá rýže) a je opravdu hnusný. Už nikdy si nic takového nekoupím. Testuji, jestli myšlenka, že tu věc piju naposledy v životě, přidá nápoji na atraktivitě (poslední šance okusit!), ale bohužel se ukazujke, že ne. Co se dá dělat...
Začínám mít otlačená chodidla, a tak na ulici Charoen Krung chytám náhodný bus (ukazuje se, že to nebyla dobrá volba – je to nějaký klimatizovaný luxusák za 11 bahtů) a po odhadnuté vzdálenosti vystupuji, jak doufám, blíže k nádraží Hualamphong. Měly to být tak dva kilometry. Odhadl jsem to tak napůl. Což znamená, že cca půlku stejně musím dojít pěšky. Naštěstí jdu kusem Čínské čtvrti a jediné, co mi naprosto zásadně kazí náladu, je to, že jsem ještě nestrávil oběd, takže do sebe nemůžu házet všechny ty skvěle vypadající pochoutky prodávané na ulicích.
Aspoň Hualamphong (hlavní nádraží) se nezměnil. Pokladny pořád na svém místě, a to i ty pro předprodej, obchody s občerstvením i taxikáři, kteří pořád chtějí víc, než já jsem ochotný zaplatit. Vím, že zpátky už pěšky nepůjdu, ale 200 ani 150 bahtů za pětikilometrovou trasu nedám. Ani stovku tuk tukáři. Tak poodejdu stranou a nakonec jedu za 70. Chtěl jsem dát jen pade, ale to se nějak zase nelíbilo jim. Ušetřených 30 bahtů investuji do ananasového koktejlu (rozmixovaný ananas s ledem a trochou cukru; po pravdě řečeno je to jen o trochu lepší, než kdybych ty prachy nechal rovnou tuk tukáři).
Mrknu na internet, napíšu pár odstavců deníku (stejně to asi dlouho nevydržím, koneckonců kdybych tu chtěl trávit čas psaním, mohl jsem zůstat v Praze) a konečně dostávám hlad. Je 22:15, nejvyšší čas vyrazit na noční Khao San.
(Dodatek po návratu: Na Khao San jsou davy. V pouličním stánku se třemi řadami stolů si dávám vynikající pikantní sladkokyselou polévku s kokosovým mlékem a malé pivo Singha. Cena 2 x 40 bahtů. Chvíli mi trvá, než zjistím, co z polévky je k jídlu a co jen k dochucení - vyhýbám se zázvoru a citronové trávě (lemongrass), pak i nějakým zeleným lístkům a neidentifikovatelným bílým chapadlům zřejmě rostlinného původu, naopak vyjím kuřecí maso a houbičky. Bohužel jsem si až pozdě vzpomněl, že se k téhle polévce běžně objednává ještě rýže, ale nakonec celkem postačila i polévka. Stejně jsem si ale ještě za 15 bahtů přikoupil maso na tyči; poznámka pro PP: Tak dobré jako v Cuzcu ale rozhodně nebylo.)
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže...
