Zítra potkám vystresovanou slečnu a mě potkají dvě špatná kulinářská rozhodnutí. Hodilo by se napsat, že kdybych to věděl, byl bych z toho taky vystresovaný, ale to je pitomost, protože kdo by se na začátku února v třicetistupňovém teploučku něčím stresoval... Zítřek je navíc daleko a přede mnou je leháro v dalším bangkokském parku a pozorování cvrkotu kolem.
Zase začínám den snídaní na poslední chvíli, rychle sbalím, dám pár minut na internetu, dvojnásobnou kontrolu pokoje (PP ví, o čem mluvím, a tuší, že pojem dvojnásobná je nemístným eufemismem) a tuk tuk na Hualamphong. Opět na mě zkoušejí ceny vysoko nad 100 bahtů, nakonec přistupuji na 60. S báglem na zádech jim těžko namluvím, že to klidně dojdu pěšky. Na nádraží si za 70 bahtů odložím bágl a metrem vyrážím za 41 bahtů skoro na konečnou, do parku Chatuchak. Mám v plánu se tam prospat dnem, případně se strašně a nechutně jiným způsobem flákat, prostě cokoli, co se dá v tomhle příjemně teplém dni rozumně dělat s minimem vynaloženého úsilí. Rozhodování i cestu mi usnadňuje přehledná free mapa, kterou jsem vyfasoval hned první den od Airport Expressu.
Protože je trasa tentokrát docela dlouhá, zaháním spánek tím, že se snažím vnímat výslovnost názvů stanic. Tak třeba zjišťuji, že spojení písmen ph se rozhodně nečte jako f, což leckdo z Evropanů zkouší. Je to prostě takové "fouknuté" phh. (A ne, nebude to jejich chyba výslovnosti; ať čtou název ze svého "rozsypaného čaje" nebo z latinky, vždy to zní stejně.)
Park Chatuchak má nějaká ta jezírka a můstky, scenérii kolem dokresluje sky train, palmy a moderní výškové budovy. Po parku je rozeseta thajská mládež, ve dvojičkách, trojičkách i single, a tak si taky vybírám jeden pěkný stín a pospávám. Pak vytahuji netbook, neúspěšně se snažím využít některou z nezabezpečených bezdrátových sítí a nakonec začínám psát pár dalších řádek do deníku, upravovat fotky a podobně. Když už se mi zdá, že se na komp sápe příliš mnoho mravenců a navíc dostávám hlad, vyrážím dál.
Sky trainem (abych měl pro změnu výhled) jedu do stanice Nana na známé rušné Sukhumvit road. Jen co vyjdu, dostanu pár nabídek na masáž, tělo na tělo i sex a vzápětí narážím na stánky s Viagrou, Cialisem a pro ty, kterým tohle nepomůže, i Viagrou Gold (vlastně Vigrou Gold). Tím se všechny alternativy nevyčerpaly, k dispozici je i nepřeberné množství porno DVD a pro největší zvrhlíky i lokální televizní seriály. Po dlouhém rozhodování si z pestré nabídky vybírám to jediné, na co mám právě fakt chuť, a to jsou Pad Thai s krevetami. Tentokrát pro změnu v restauraci, takže vypláznu 120 bahtů plus dalších 45 za colu. Cestou už jsem si vyhlédl zákusek - nakrájené žluté mango v sáčku za 20 bahtů, pro nějž se kousek vracím.
Ještě chvíli se toulám po Sukhumvit, využiji dobrodiní luxusních toalet (čisté a samozřejmě s mísou, bulharské, tedy, pardon, turecké jsou snad už jen ve vlacích a občas v nějaké opravdu místňácké restauaci) v jedné kancelářsko-nákupní budově a dlouho si prohlížím docela zdařilé 3D obrázky (technika lenticular, formát přes A4). Říkám si, že by se s tím třeba dalo něco podniknout na našem 3DJournalu, ale zatím nemám úplně jasno v tom, co.
Ještě jednou 7-eleven a miniloupáčky s minipárečky do vlaku a pak metrem zpátky na Hualamphong. Vyzvedávám bágl, chvilku čekám, až se řádek mého vlaku na tabuli rozsvítí zeleně (jako že už tady je) a nakonec přestanu spoléhat na techniku a prostě vyrazím na nástupiště. Vagon 14, sedátko/lehátko 29. V duchu samozřejmě doufám, že se mnou pojede zájezd nějaké thajské dívčí střední školy, ale realita je bohužel, jako obvykle, výrazně slabší než představy - i druhá třída je plná turistů a vedle mě sedí tři obstarožní Francouzi (a teď myslím spíš chováním a vzhledem, než věkem). Toho přímo naproti mě odhaduji na nějakého odborového předáka, načež si uvědomuji, že na mě nejspíš leze první cestovní krize.
Odmítnu večeři za stopadesát bahtů (dobře dělám, je to nějaké standardní jídlo na talíři; měli by se inspirovat v Indii, tam nám ve vlaku přinesli večeři zabalenou v novinách, to byl teda jiný zážitek) sním loupákopárečky, vypiju ledový Lipton a těším se do postele. V půl desáté konečně odchytnu průvodčího, ten mi sklopí lehátko, povlékne, ustele a už je to tady. Ve vlaku je sice sprcha, ale nechám si ji ujít a raději rovnou zalézám na lůžko. Se spoustou přestávek spím až do šesti, na kdy mám budík.
V půl sedmé máme být v Surat Thani, ale máme samozřejmě zpoždění. 
Jedno ze zákoutí Ko SamuiTak nějak předpokládám, že první základní know-how, které každý železničář kdekoli na světě získá, je, jak dosáhnout toho správného zpoždění. Takže mě to nepřekvapuje. (Mimochodem: Druhé základní železniční know-how nepochybně je, jak docílit vyšší bezpečnosti cestujících prostřednictvím stávky za zvýšení platů.)
V sedm už se ke mně před vlakem hrne skupina prodejců, kteří nabízejí přesun na Ko Samui za 280 bahtů. Tvářím se, že si to rozmyslím, že zkusím ještě někoho dalšího a tak podobně, ale ukazuje se, že jsou všichni ze stejné firmy a tak jediné co můžu, je jít do města a zkusit najít výhodnější nabídku tam. Protože z Lonely Planet vím, že bych ušetřil tak možná 80 bahtů, usuzuji, že nemá smysl se trápit, a když s jednou prodejkyní dojdeme k autobusu a já jí rozčílím tím, že si chci ověřit, že její lístek fakt funguje, nastává ten správný čas zaplatit.
Autobus je narvaný, nadávající turisté vystupují s tím, že si zaplatili za místa k sezení, a prodejci slibují, že další vůz je tu coby dup. Já naopak nastupuji a získávám jediné volné místo úplně vzadu, vedle slečny, která se tváří, že mít mě za spolusedícího je to nejhorší, co se jí dneska mohlo přihodit. Rozhoduji se, že si to nebudu brát osobně. (Přemýšlím, jestli jí nemám vysvětlit, že bychom taky mohli nabourat nebo se s trajektem potopit, což by ji jistě štvalo ještě více.) Vzápětí opět nastupují všichni ti, kdo před chvílí vystoupili. Zjevně pochopili, že je lepší jet na stojáka, než vůbec.
Slečna je trochu vystresovaná, když jí průvodčí sebere voucher, který zahrnuje kdovíco. Blbé je, že jsem byl první v řetězu lidí, který se účastnil předávání voucheru dál, a tak čekám, kdy to slíznu. Paranoia je naštěstí zbytečná. Ukazuje se, že slečna je Britka z Londýna, taky už byla v Praze, teď jela první třídou (asi 1300 bahtů), všechno má dopředu promyšlené a zařízené, jen jí občas stresuje, že neví, co tu od koho může čekat. To by mě taky zajímalo, nicméně další dobrou zprávou v řadě je, že za svůj lístek skutečně dostávám lístek na trajekt, trajekt opravdu vyráží ke Ko Samui a je ještě volné místo v přední řadě, kde je nejen docela dobrý výhled, ale hlavně bedny se záchrannými vestami (protože sada dlouhých zpráv v řadě musí mít někde svůj konec). Taky je tu zásuvka, do které bych si mohl zapojit netbook, ale je do něj zapnutá televize, kterou, bohužel, pár lidí sleduje. Tak raději neriskuji a jedu na baterky.
Trajekt nás vypouští v Na Thonu, kde se všichni tváří, že je naprosto nezajímáme. Chvíli si říkám, že tady zřejmě vystupují jen socky, které neletí letadlem, a tudíž ani nedává smysl z nich tahat nějaké peníze. Vzápětí se ale dostávám k hlavnímu stanovišti taxikářů a tam už je to jiná. Ze všech možností jsem si už na lodi takřka náhodně vybral Lamai, teď mě tam hodí za 600 (mají v ruce krásný ceníček), no, dobře, že jsem to já, tak za 400 a ještě mi ukáží aspoň dva hotely. To mi nepřijde jako neodolatelná nabídka, a tak ujdu ještě dvacet kroků a nechám se na totéž místo zavézt sorng-taa-ouem (kolektivním taxi) za stovku. Se mnou jede ještě starší paní z trajektu a jakýsi skoromístní mladík, který vypráví, jak se tady všechno za posledních deset let ukrutně změnilo a že jsem cestu ze Surat Thani pořídil je o 40 bahtů dráž, než by to bylo podle ceníku. Což je super zpráva.
V Lamai nemám moc tuchu, kam jít, a tak zamířím od zastávky přímo k moři - za onou starší paní. Když ona tam jde do hotelu, tak tam jistě bude něco i pro mě. (Mohl bych otevřít průvodce, ale přijde mi to zbytečné; blízko vidím pár upoutávek na hotely). V prvním mají plno, ale ve druhém (Best Resort) - kde je mimochodem i ona paní - mě otipnou na místnost za 300 (paní mi gratuluje s tím, že ona má za 1200, ale hned ji uklidňují, že ta její, to je vážně zcela jiné kafe) a jdou mi ji ukázat. Studená sprcha (mám vyzkoušeno, že v těchto zeměpisných šířkách stačí i mně) a záchod na pokoji, větrák, síť v okně, přiměřeně čisto. Můžu si připlatit 300 za televizi a výhled na bazén, dalších dvěstě za teplou vodu nebo ještě plus 400 za klimošku a snídani. Wi-fi se nekoná. Tak beru nejlacinější variantu; už se mi nechce nikam tahat a 900 za klimošku, která jediná by mě zajímala, mi přijde dost.
V nedalekém baru si dám nudle pad thai za 90 a colu za 35, což sice nejsou lidové ceny, ale zato je tu výhled na moře a nechybí free internet. Otestuji, co udělá s mým netbookem HP cola vylitá do klávesnice a kolem displeje; přežívá. (Na tomto místě upozorňuji, že tento tento test byl nezáměrný a nezávislý, protože testování netbooku v Thajsku není sponzorováno společností HP).
Pak se trochu rozkoukávám, trochu nakupuji (mimo jiné v lekárně za
Smažený hmyz připravený ke konzumaci dvacet bahtů nějaké bylinkové prášky na škrábání v krku, které mě trápí už z letadla) a příležitostně se dívám po jiném ubytování. Na místní hlavní třídě (v severní části) je nabídek spousta; vše kousek od moře a za 900 bahtů na noc můžete mít zbrusu nový krásný pokoj s free internetem a kávou, o televizi, klimatizaci či teplé vodě ani nemluvě. Na jednom místě je k tomu i velká společná vířivka. Taky bych mohl mít velkou zahradní vilu se soukromým bazénem (přes 70 metrů čtverečních obytné plochy) za 5900 bahtů za noc, případně v akci 3+1 noc zdarma.
Pak konečně na jednom krámku (hned vedle hotelu Samui Jasmine, ten je v Lonely Planet z roku 2009) objevuji nabídku takřka téhož (bez vířivky a bohužel i bez internetu) za 500 a když si to nechám ukázat, myslím, že je rozhodnuto. Zítra se tam přesunu. Paní majitelka se omlouvá za chybějící wi-fi s tím, že dva pokoje nahoře nad obchodem byly dosud pro její personál. (Mimochodem: Sazba za měsíc je 12 000 bahtů).
Jdu si zaplavat do moře, kde otestuji bráchovo nepromokavé pouzdro na doklady. Kladl mi na srdce, abych ho nejdřív vyzkoušel v umyvadle, ale protože můj třístovkový pokoj umyvadlo nemá, tuhle fázi přeskakuji. Osvědčuje se. Pas i peníze zůstávají i po čtvrthodině v moři suché. Kdo je výrobcem pouzdra nevím, ale test v tomto případě sponzoroval jeho nákupem můj bratr. Do třetice jsem otestoval úschovu cenných věcí (notebook, peníze, foťák) v Best Resortu a i tady dopadlo vše dobře. V tomto případě bych byl nechtěným sponzorem jen já.
Večer začínám v další lekárně. Bylinky hned nezabraly, tak jsem se rozhodl vsadit na Strepfen. Ten v lekárně neznali, a tak jsem vybral Strepsils Plus (79 bahtů) s léčivými a utišovacími prostředky. Dal jsem postupně dva kousky, půl pusy jsem necítil, ale škrabání v krku neustalo.
Dnes se bude jíst venku; osvědčené pivo Chang beru v 7-eleven, u stánku pak kupuji zelené kari s kuřecím masem a rýží. Sedám si s tím do jedné z řady stolků. Z jedné strany Němci, z druhé dva středověcí Češi hlasitě řešící, co koho štve, kdo s kým a proti komu a jestli pro někoho pojedou. Zkouším je neposlouchat, ale nejde to. K tomu to nešťastné kari. Omáčky já nerad i v Česku, nejely mi v Indii (vzpomínám si obzvláště na jednu hnědou hned k první snídani v Dillí), není tedy důvod, aby mi chutnaly tady. Tak - zkusil jsem to a příště už do toho nepůjdu.
Vydávám se paní s pokojem za 500 potvrdit, že zítra na beton přijdu a domluvit si dobu, kdy se můžu nastěhovat. Cestou potkávám vozík se smaženými brouky - tři druhy kobylek, nějaké housenky a dva druhy ultranevzhledných brouků. Nechám si naložit dvoje kobylky a housenky (chci od každého kousek, ale stejně jako Francouzovi přede mnou mi prodejce za 20 bahtů dopřeje větší množství), přidá se koření, tyčinky na napichování a jdeme na to. Začnu focením. Pak opatrně první kobylku - ten menší druh - přibližuji k puse. Kousek ukousnu. Křupe to. Chutná mi to asi jako tenký bramborový hranolek ve slídě. Zkouším housenku. Tam je "hranolku" víc. Okolo procházejí oni Francouzi a jedna z nich se zjevně baví nad větší kobylkou u mé pusy. "No neboj se toho," říká, "podívej" - a sáhne mi do sáčku po další kobylce a bez zaváhání si jí strčí do pusy. "Vidíš, je to skoro jako kreveta," libuje si. Oponuji jí, že jako kreveta to tedy rozhodně není. A v duchu dodávám, že možná snad trochu jako ta její tužší část ve skořepině, kterou já rozhodně nikdy nejím. "Tak do toho," povzbudí mě a pádí za svými Francouzi.
Ukousnu si tedy větší sousto, rozkoušu a... a vyplivnu. Sáček putuje do nejbližšího odpadkového koše. Smažení brouci mě také nenadchli.
Cestou směrem k hotelu se proplétám uličkami se spoustou barů, na kterých posedává záplava mladých thajských slečen - a zvou všechny kolemjdoucí osoby mužského pohlaví k sobě dovnitř. Převážně neúspěšně. Několik dalších slečen (když tak o tom přemýšlím, klidně to mohou být i paní) se prochází zpravidla ve dvojicích - stačím si všimnout, že některé zřejmě stále dokola, neb jsem je potkal už dříve. Co mě občas vyděsí, jsou dívkohoši, kteří na první pohled (koutkem zamženého oka) vypadají jako Thajky, mávají na vás jako Thajky, ale jakmile otočíte hlavu, vidíte, že je něco špatně. Tedy pokud jste se otáčeli s představou, že uvidíte Thajku.
Zaběhnu do blízkého baru na Red Bull (30 bahtů) a hlavně na free internet, zatímco ostatní tam zase zjevně šli na právě promítaný film (a několik Čechů na kulečník). A pak už zpátky do pokoje, kde se dneska docela hodí ona redukce na zásuvku - ne ovšem jako redukce, ale jako rozdvojka; v pokoji je totiž zásuvka jen jedna a já chci psát zápisky (a dobíjet netbook) současně s nabíjením baterky do foťáku.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže...
