Nejdřív přijde trochu zmatená cesta a pak slavný most přes řeku Kwai následovaný neméně slavnými útrobami nočních klubů v Patpongu. Popijeme s leteckým stewardem Nickem a pokecáme s ruským podnikatelem prodávajícím erotické pomůcky - a tím to všechno skončí. Budu zase v Praze. Takže vzhůru za posledními čtyřmi dny, které začínají v průzračně modré vodě bazénu u moře na ostrově Lanta. (A mimochodem: Nepotřebujete kódy pro wi-fi v Thajsku zdarma?)
Ráno si dám ještě pár temp v bazénu, pak spršku, snídani v baru u moře (toast, máslo a džem za 30 bahtů, černý čaj za 20) a připojení k internetu (vybírám si další minuty z wi-fi karty). Sbalím, zkontroluji pokoj, napíšu pár poznámek a je čas na check-out. Mým dočasným domovem se pro příští necelé dvě hodin stává bar u moře, kde si ovšem nejdřív dávám jen colu (20 bahtů); chvíli ještě brouzdám po netu a pak si na cestu plním žaludek nudlemi s krevetami (60 bahtů). Musím tu také vymyslet nějaký plán do Bangkoku - konec cesty se neodvratně blíží a když teď nebudu mít co dělat, padne na mě odjezdový splín. (I když M včera psala, že svítí slunce a sníh pomalu roztává, než přiletím, určitě roztát nestihne - a předpověď hlásí inverzi.)
Jako docela dobrý plán se mi jeví denní výlet vlakem do Kanchanaburi. Je tam nejen onen most přes řeku Kwai, ale prý můžu čekat také pěkné pohledy na malebné údolí - cestou i v cíli. Pokud do Bangkoku dorazíme ráno včas a nebudu úplně mrtvý, mohl bych to stihnout ještě v tentýž den. A posledních 24 hodin pak zasvětit bezcílnému bloumání městem a nákupu dárků. (Nabízí se i návštěva skvělého muzea pod širým nebem Muang Boran, alias Ancient City, které jsem sice už jednou viděl, ale určitě by stálo za opáčko; nakonec se ale rozhoduji nechat si jeho druhou návštěvu na příště.)
V půl jedné přijíždí něco, co rozhodně ani vzdáleně nepřipomíná klimatizovaný minivan, a já společně se dvěma dalšími turisty nalézáme na korbu; vedle batohů tam zbývá ještě trocha místa. Malinko protestuji, dvě hodiny do Krabi se mi na korbě jet nechce (obzvlášť když jsem počítal s minivanem a nenasadil opalovací krém), ale prý je to jen na pět minut. Vyrážíme. Za pět minut na korbu přibíráme dvě plnoštíhlé blondýnky a v tuhle chvíli už je tu opravdu dost narváno. Za dalších pět minut znovu stavíme, ale nikdo nepřibývá - naopak, vystupujeme a čeká náš prý třičtvrtěhodina (ze které se klube hodina) čekání na navazující bus v cestovce.
Množství čekajících postupně narůstá, přibývá i další český pár; z nudy si pustím na netbooku piškvorky, které mě bez nejmenších skrupulí čtyřikrát porazí. A pak je tu konečně klimatizovaný minivan, který nás veze do Krabi. Tam nás opět vyloží u nějaké cestovky, polepí nás samolepkami podle cíle cesty a seberou nám vouchery (tohle je tady vesměs zažitý způsob organizace). Český pár zjišťuje, zda je tohle autobusové nádraží s autobusem do Bangkoku; I když se do cizích rozhovorů nerad míchám, nakonec to nevydržím a upozorňuji je, že veřejné nádraží je v Krabi jinde a že jim zase jen chtějí prodat svůj autobus. Váhají, se státním autobusem to mají určitě vymyšlené dobře; o přepravních službách cestovek se neříká nic dobrého a navíc je prý místo až ze Surat Thani, což je zase nějakých 160 kilometrů minivanem. Protože už ale i takhle máme zpoždění, nakonec sázejí na jistotu a kupují jízdenky od cestovky.
Navzdory nálepkám se stále opakují dotazy ze strany cestovky, kdo že to kam jede a v jakém množství, načež jsou všichni čekající postupně rozstrkáváni do dalších a dalších minivanů. Chvíli poté, co odjede český pár, je tu vůz, který nás má konečně odvézt k autobusu do Bangkoku. Bere to ale nejdřív k další cestovce, tam se kupují lístky a pak vyrážíme - do Surat Thani. Přidává se k nám nový pár - a náladu v minivanu asi nejlépe dokumentuje komentář jednoho ze spolucestujících: "Ahoj, tak vy taky jedete na Ko Tao?" Dva nechápavé pohledy
Most přes řeku Kwai a pak všeobecný výbuch smíchu.
Je to poprvé, co tady někdo nedodržel to, co slíbil, a tak mám poněkud obavy, zda nepojedeme v minivanu až do Bangkoku. Případně zda nás nehodlají přesadit do autobusu bez místenek. Nakonec se rozhoduji, že budu za happy end považovat i to, když tam bude aspoň trochu místa na zemi - pro bágl a na sezení - a když budeme ráno opravdu v Bangkoku.
Okolo půl osmé jsme v Surat Thani, čeká tu docela slušný bus se slibovaným zvětšeným místem pro nohy a s možností většího sklopení sedaček. Nejdřív to vypadá, že jen smolaři budou sedět po dvou, ale když se konečně po naložení báglu dostanu dovnitř, je tu hodně plno. Procházím tam a zpět, pak objevuji čtyři místa vepředu a zastavuji se u prvních dvou z nich. Vpravo od uličky sedí mladá blonďatá Evropanka, vlevo mladá tmavovlasá Thajka. No - kdybych chtěl cestovat s blonďatými Evropankami, jel bych do Švédska a ne do Thajska...
Mám trochu obavu, že Thajka nebude úplně nadšená - na noc se místo navíc vždy hodí - ale jen co dosednu, spustí se na mě vodopád otázek (o dvě minuty později už jsou beztak plná i všechna ostatní dosud volná sedadla). Jmenuje se Tamli, pracuje jako účetní (:-) a právě se vrací z pětidenní dovolené na Ko Samui (pláž Chaweng, jestli vás to zajímá). Její firma dává jen šest dní dovolené ročně (teď si vybrala tři a víkend), když potřebuje víc, musí se hodit marod (ale pak má volno neplacené). Někteří její kamarádi ale dělají u firem, které dávají i čtyři týdny volna.
Po nějaké chvíli se Tamli omlouvá, že musí hned po příjezdu do práce, takže už bude muset spát. Já koneckonců plánují cestu do Kanchanaburi, takže se mi nějaký spánek bude taky hodit.
Vzbudí nás až o půlnoci na zastávce na jídlo; dostávám hroznou chuť na zmrzlinu, a tak obětuji 50 bahtů na jahodový kornout od Algidy. V pět ráno pak vystupujeme asi 300 metrů od Khao San.
V Thai Cozy House zkouším nějaké smlouvání (jdu přece bez prostředníka, nebudu mít pokoj s oknem atd.), ale v půl šesté ráno mi nějak chybějí ty správné trumfy v ruce. Do jiného ubytování teď rozhodně nepůjdu. Takže je to zase za 650 za noc (opět platím kartou). Dám si spršku, hodinový pokus o spánek, nákup buchty i ledového Liptonu v 7-11 a pak chytám taxi na železniční stanici Bangkok Noi (Thonburi). Za 150 tuktukem nejedu, taxi za 100 neberu (je to kousek, o dost blíže než na Hualamphong), tuktuk za 80 se ale nechá snadno ukecat na 30. Což je podezřelé. No jo - tuktukář mi hned valí klíny do hlavy, ať jedu na Hualamphong, že to by bylo jen za dvacet, ať si koupím jízdenky v cestovce a tak dále a tak podobně. Všechno odmítám, a tak se zhruba po deseti minutách ocitám jen asi 500 metrů od místa, odkud jsem vyjel. Ani nezkouší po mně chtít nějaké peníze.
Místo je to blbé, hned před mostem přes řeku, a tak naskakuji do prvního taxi. Není s ním řeč, takže mu za mostem dám dvacku a jdu za dalším tuktukem. Moje časová rezerva se smrskla na 20 minut, pročež bez velkého smlouvání slíbím zaplatit 50 bahtů a o necelých deset minut později už stojím na nádraží. Jízdenka do Kanchanaburi je za (na této trati) paušálních 100 bahtů; a teď se jen dočkat cca 20 minut opožděného odjezdu.
Trasa na západ vede poměrně plochou krajinou; za zmínku stojí, že na každé stanici je cedule nejen s aktuálním názvem, ale také s názvem předcházející a následující zastávky. Jak se blížíme ke Kanchanaburi, vzadu na obzoru se pomalu začínají rýsovat hory. Přesto lze jen těžko říci, že by se toto město nacházelo v nějakém malebném horském údolí.
Projdu hlavní třídu, zamířím na první most, abych sí udělal trochu obrázek o tom, jak daleko je jeho slavnější bratr, a o cca čtvrt hodiny později jsem u mostu přes řeku Kwai (dle průvodce čteno kvé). Inu - most. Důležitá je samozřejmě story kolem, most i trať stavěli Japonci, umřela při tom strašná spousta zajatců, pak to Spojenci rozbombardovali. Přes most jezdí turistický vláček, ale dá se přejít i pěšky. Takže si to dám po svých tam a zpět, fotky ze všech stran, projdu okolí a zamířím do muzea WWII (40 bahtů). Ukazuje se, že součástí jsou i expozice známek, thajských miss nebo místních hrdinů. Hlavně jsou tu ale dvě super vyhlídky a už kvůli té vyšší z nich návštěva rozhodně stojí za to. Je tu luxusní výhled na most i na hory kolem.
Pěšky se mi už zpátky nechce, hromadné taxi mě avizovaný kilometr a půl (chci jen někam k hospodám, ne až k nádraží) vzít nechce, a tak volím další premiéru - mototaxi. Je jich tady celkem dost, ale přiznávám, že dosud se mi na motorce žádným místem proplétat nechtělo.
Za dvacku a pár minut jsem na místě.
Už cestou sem jsem si vyhlédl jídelnu, kde nabízeli pikantní tomatovou polévku s vaječno-zeleninovou palačinkou, a i když cestou přišly jisté varovné signály, na základě nichž jsem zvažoval přehodnocení tohoto plánu, nakonec jsem se rozhodl, že se jí nevzdám. Ukazuje se, že v jídelně pospávají dvě osoby, ale jedna se hned zdvihá z lůžka a jde mi vařit - polévku (50 bahtů), rýži (10) a colu (10). Není to špatné, ale žádný chuťový koncert. Pak paní přináší ještě trs malých sladkých banánů, tak si dávám jeden jako zákusek (pozornost podniku) a druhý ještě dostávám na cestu.
Poslední vlak má odjíždět ve 14:44 (o víkendu jezdí ještě jeden pozdější spoj), takže mířím na nádraží, kupuji jízdenku (zase za stovku) a pak čekám. Když zpoždění dosáhne zhruba čtvrt hodiny, přijíždí turistický vláček od mostu. To vypadá jako dobré znamení, zdá se, že uvolňuje kolej tomu našemu. Ten se však objevuje až o dalších zhruba 35 minut později. A když zpoždění dosáhne rovné hodiny, vyjíždíme. (Měním svou původní teorii o speciálním školení železničářů pro získání zpožďovacího know-how; dospívám k závěru, že na tohle už musejí mít určité nadání; současně je to podle mě jasným důkazem, že celé lidstvo má jeden společný genetický základ.)
Ještě před odjezdem mě moje experimentální nálada přiměje, abych si koupil zelenou Fantu (na obrázku je banán, pomeranč a ananas; 20 bahtů) a i když odpornosti zeleného čaje s hnědou rýží ani zdaleka nedosahuje, je na správné cestě. (Vzpomínám si, že jsem kdysi něco takového pil v muzeu Coca Coly v Atlantě; tam je mimochodem vůbec k ochutnání leccos.) Ve vlaku už vsadím na jistotu (citronový Lipton, zase za dvacku) a pustím se do psaní a upravování deníku. Cesta sem nebyla špatná, ale jednou mi ty pohledy stačily.
Přemýšlím, co podniknout večer, a protože mám stále ještě jistý dloužek v klubech Patpongu, rozhoduji se pro ně. Zatím mě totiž nikdy nezlákaly k návštěvě, a tak o zdejších "kulturních atrakcích" vím jen z doslechu. I o tom, jak provozovatelé klubů líčí na neznalé turisty pasti a pak je bez milosti oškubou. Moc bahtů mi nezbývá, takže je na čase zažít to na vlastní kůži.
Dávám netbook do hotelového bezpečnostního boxu (záloha 200 bahtů, 30 bahtů na den) a vyrážím nejdřív za 60 bahtů (po troše smlouvání) na Hualamphong a pak za 18 bahtů metrem na Si Lom. Tady stačí vylézt na opačné straně než je Lumphini park a pak přejít na tu správnou (severní) stranu Rama 4 road.
Je kolem půl jedenácté, a tak si nejdřív chci dát něco k snědku - u pouličního stánku si vybírám nudlovou polévkou se směskou čehokoli, co je zrovna při ruce (40 bahtů). A pak už jdu na hlavní uličku s kluby.
První naháněč slibuje typickou místní show v prvním patře, bez vstupného, jen za cenu pití (paušálně 100 bahtů za jakýkoli nápoj). Je mi celkem jedno, kde se mě pokusí obrat, takže po krátké diskusi (jasně, kdykoli můžeš odejít, když se ti tam nebude líbit, klidně bez jakékoli platby hned) vycházím po schodech vzhůru. Získávám místo hned u východu, což se pro plánovaný rychlejší odchod jeví jako výhoda.
Objednávám si pivo Chang a sleduji šestici mladých i postarších žen na pódiu, které se znuděně vlní do rytmu hudby. Dvě jsou zcela nahé, ale jen u jedné z nich je to celkem příjemný pohled. Vedle mě si sedá mladík, o němž se později dozvím, že se jmenuje Nick a je to letecký steward. Zatím si jen vyměňujeme prohozená piva (Nick pije Heineken). Mladší dívka si strká mezi nohy trumpetu a zatroubí, starší začíná předvádět své číslo se stužkou mezi nohama. Po pravdě: Není to ani sexy, ani hezký pohled.
K našemu stolu přichází trojice polonahých dívek, ťuknou si svými skleničkami o naše pivní lahve a nechávají nádobky u nás. Očekávám, že to budou další položky, které nám posléze budou chtít naúčtovat.
Další dívky se svlékají, oblékají a vlní do rytmu. Objevuje se další stužka. Nick se zvedá a vnucuje jedné z dam, které vypadají, že to tu mají na povel, svou stobathovku. Přicházejí o tom diskutovat k nám ke stolu. Říkáme jí, že máme každý jedno pivo, Nick po nějakém handrkování platí hned, já to mám v plánu o dvě minuty později, až dopiju. Trable jsou na dohled.
V okamžiku, kdy se zvedám, na stole přistává zcela nový ceník; shlédnutí show je tu za 1300 bahtů a první drink na 300. Není to doslova oškubání, ale takhle dohoda nezněla. Pokud se té dámě něco nezdá, navrhuji jí zavolat policii a vyříkat si to společně. Nic si od toho neslibuji, ale aspoň budu mít další zajímavý zážitek do deníku. Nakonec ale platím dříve dohodnutou stovku a odcházím.
Před vchodem mi někdo klepe na rameno; je to Nick, vyměňujeme si zkušenosti a dohadujeme se, že společně obrazíme některé z barů, co jsou dole (a které jsou podle průvodců i Nicka v pohodě; trabl prý bývá s těmi, které nemají u vchodu napevno vyvěšené ceny). V přízemí se žádné zábavné kousky nekonají, dívky ve více či méně odvážných plavkách jen tančí na pódiu a hosté si je podle nálady zvou ke stolům a kupují jim drinky. Případně zaplatí baru barovné a dívku (či dívky) si odvedou. Další dohoda je už jen na nich dvou (třech apod.).
Nick tu má pozitivní zkušenosti se dvěma bary, takže míříme do prvního z nich. Dáváme si každý jednoho Heinekena (opět za 100 bahtů), kecáme a pozorujeme okolí. Nick líčí nějaké zážitky z Thajska, dostala ho Pattaya s ulicí doslova lemovanou kvanty prostitutek. Pokud jde o náš bar, nechci to nějak shazovat, ale jestli jste někdy viděli promenádu miss v plavkách, tak máte celkem jasnou představu. Přimyslete si dívky nejrůznějšího věku a vzezření i pány nejrůznějšího věku, kterým thajské miss posedávají po klínech a pijou objednané nápoje, přidejte sem tam odvážnější plavky a máte tu představu celkem přesnou. Nick platí, další bar je na mě. Program se opakuje s tím rozdílem, že k mému novému společníkovi se hned přidává jedna holčina a mě naháněč přesvědčuje, že bych si měl také nějaký kousek vybrat.
Nick sem prý létá služebně často (nevím, pro jaké dělá aerolinky, ale je z Lyonu - tak že by pro Air France?) a tvrdí, že sice běžně holkám za sex neplatí, ale tady už z něj nějaký ten baht vyrazily. (Mimochodem - pro testy na AIDS doporučuje jakousi křesťanskou bangkokskou nemocnici.) Teď ale svou společnici posílá na pódium, ať se jde ještě trochu protáhnout. Ke mně si přisedá jiná dívka (Where are you from? How long are you in Thailand?), kterou hned zkraje zklamu, neb jsem viděl dost a jsem takřka na odchodu. Po pravdě řečeno: Kdybych si chtěl v Thajsku užít s nějakou prostitutkou, asi by to nebylo tímhle organizovaným způsobem v Patpongu.
Nick to (dneska) vidí podobně, a tak se před barem každý rozcházíme svým směrem. Je lehce po půlnoci, metro už nejede, ale po troše smlouvání mě tuktuk bere na Khao San za 100 bahtů. Což je slušné a rozhodně lepší než u jiného startovních 400. Stejně jsem tu poslední den...
Na Khao San to samozřejmě ještě žije, pije se, vaří, peče, prostitutky lákají klienty (některé měly pracovní dobu i v pět ráno, kdy jsem přijel busem z jihu) a já si vyzvedávám netbook ze schránky, mrknu na poštu, udělám pár zápisků a jdu spát. Je 17. února 2:35 a do odletu směr Moskva-Praha zbývá už jen o málo více než 24 hodin.
Po snídani dospívám k závěru, že je třeba konečně opustit staré zlozvyky a rozmařilé ježdění tuktukem nahradit sockou. Stejně by to k Siam square byla zajížďka (byť osvědčená). Situaci mi trochu komplikuje web dopravního podniku (stejně jako řadu dalších ho najdete třeba na MapsGuides.com), kde jsou odkazy na mnohé mapy v PDF nefunkční. Často sice stačí v adresním řádku smazat v názvu souboru znaky (1), ale i tak jsou mapy mnohdy nepřehledné a pouze v Thajštině. Říkám si ale, že jestli se nedokážu dostat přímou linkou MHD od Monumentu demokracie k Národnímu stadionu (a MBK), tak si nezasloužím nic jiného, než už do smrti mrznout v Česku.
Motivace je tedy silná, pročež vytipuji linku 47 a po zabookování
Mizející starý Bangkok zítřejší ranní jízdy na letiště (150 bahtů; dal jsem přednost objednávce od hotelu, jinak by se dala pořídít i za 110 bahtů) vyrážím na zastávku. Číslo 47 na ní mezi linkami je - a o necelých deset minut později opravdu přijíždí můj bus. Mávnu na něj, nastupuji, platím (tuším) 7 bahtů a po cca deseti minutách vystupuji u obchoďáku MBK.
V obchodních domech, ale třeba i v metru jsou tu u vstupu bezpečnostní rámy a když se ozve signál, projdete osobní kontrolou. U mě se ozve vždy, takže s tím už dopředu počítám, ani nečekám na výzvu a sundavám batůžek. Kontroloři jsou vesměs zdvořilí, někteří mi po kontrole ještě salutují - ale po pravdě řečeno je to snad ještě větší komedie než podobné evropské procedury. Do báglíku vždy jen nahlédnou, netbooku schovaného pod zadní kapsou si nikdy ani nevšimnou, kdyby tam byla bomba, tak bych ji pronesl. Jako vždy jde jen o to, aby mohl někdo někde tvrdit, že "přijal příslušná opatření". Je zároveň směšné i smutné, jak dávno nejde o podstatu věcí, ale jen o hraní předem daných rolí.
Nabídka MBK mě neoslovuje (hledám mimo jiné přesně definované Levisky pro bráchu, ale nabízejí je za dvojnásobek jím stanoveného stropu), a tak si na ulici kupuji maso na špejli (10 bahtů; ještě že jsem tolik ušetřil na dopravě) a procházím Siam center k Paragon Central, kudy mám v úmyslu projít k Platinu. Cestou narážím na jakési japonské knedlíčky plněné krevetami a rýží - no nekupte je, když jsou jen za 40 bahtů a vy jste dneska tak úžasně ušetřili.
Platinum mi doporučila Tamli z autobusu jako místo s levnějším oblečením (takovým, na kterém chybějí vlastnoruční podpisy pánů Armaniho, Bulgariho či Bananiho a dokonce i Hilfingera či Strausse). Tu radu za chvíli dost ocením - i když nikoli kvůli oblečení.
Z Paragonu není snadné k Platinu zadem projít, na informacích mi ale radí střihnout to přes budovu parkoviště, což činím. A rázem jsem v jiném světě.
Ve stínu moderních budov se choulí zbytky starého Bangkoku. Domky stlučené z dřevěných desek, sem tam střecha z vlnitého plechu, miniaturní trh, kde se nemluví ani trochu anglicky, a to vše zasazené v prostoru, který ze všeho nejvíc připomíná smetiště. Na něm si hrají děti - a ze stran z něj už ukusují další a další metry bagry. Jsem unešen. A je mi jasné, že tohle místo už tady při mé příští návštěvě nebude.
Kupuji si oranžádu, u které je cenovka 8 bahtů, ale po mně chtějí 15. Ukazuje se, že 2 bahty je nedefinovatelná přirážka a 5 bahtů je záloha na sklenici, kterou tam tedy hned nechávám.
Přejdu most přes kanál a o dvěstě metrů dál jsem zase zpátky v nablýskaném dnešku. V Platinu neúspěšně zkouším nějaké kraťasy, pátrám, co dalšího by se mi ještě mohlo hodit - a samozřejmě jen tak koukám kolem. Nakonec kupuji jen točenou zmrzlinu za 12 bahtů (ještě že jsem před půl hodinou odlolal té americké za 80).
Ráno jsem zjistil, že pár metrů odsud stojí nefalšovaný hypermarket Big C a zkouším tedy zamířit tam. Pokud jde o nakupování, nemohl jsem si zřejmě vybrat lépe. Za chvíli už mám v košíku kraťasy (400 bahtů), batůžek (ten současný není na cesty optimální a další, které jsem porůznu dostal, se na ně hodí ještě méně; 250 bahtů) a nějaké spodní prádlo (prostě tam tak leželo, tak jsem ho vzal).
Procházím do oddělení potravin a cítím, jak blednu závistí (a to se mi normálně nestává, protože mi chybí ta správná touha po nových nablýskaných věcech). Krásné ovoce, spousta ryb a jiných mořských potvor (krevety na dvojnásobné misce, než na jaké se u nás prodávají kuřecí řízky, za 35 bahtů), 6 kousků sushi a nějaká obloha za 80 bahtů, spousta přísad, ze kterých by byla radost vařit. Padá na mě depka, že jsem nic z toho nevyzkoušel, že jsem se tady sotva aklimatizoval a už abych letěl zpátky.
Tak teď ještě vybrat nějaké dárky - což u nás znamená jídlo a pití (po ručně vyřezávaném Buddhovi nikdo z mých blízkých nějak netouží; já taky ne), jen pro neteře ještě musím najít něco zábavnějšího. Celý nákup mi trvá docela dlouho, ale není kam spěchat, když mě nehodí P a RP (:-). Zaplatím kartou a jdu se o patro výš najíst. Je to takový ten food court, kde si nabijete speciální kartu, pak s ní zaplatíte útratu, a pokud si myslíte, že se sem do měsíce nevrátíte (s velkou nechutí si to připouštím), zase ji vrátíte a oni vám vyplatí rozdíl mezi nabitou částkou a útratou.
Dávám si polévku s kokosovým mlékem a mořskými plody a protože se mi od pohledu zdá málo dochucená (stejně jako ta včerejší večerní), dosypávám trochu cukru a chilli. O tři minuty později se ukazuje, že dochucovat jídlo před jeho ochutnáním bylo činem hodným imbecila. Polévka je hodně, ale hodně ostrá a můj zásah jí rozhodně nepomohl. Sním tak půlku.
A je pomalu čas vydat se zpět. Tentokrát to beru přímo k ulici Rama 1 a pak převážně po nadzemních můstcích zase až k MBK. Cestou ještě kupuji šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů (20 bahtů) a pak se před MBK chvilku dívám na zápas dívek v Thajském boxu.
Na zastávce zkoumám přehled linek, ale moje 47 se zřejmě vrací jinudy. (Tipoval bych, že bude dělat okruh, ale zřejmě jsem zase podcenil přípravu.) Přemýšlím, že bych se poptal ostatních cestujících, ale všichni se tu tak nějak mračí (kdo říkal, že je to česká specialita?). A tak vbíhám do přijíždějící klimatizované linky 48.
Snažím se sledovat, kudy jedeme, což by bylo po několika zabočeních trochu komplikované i za světla, o kterém si ale teď už můžu nechat jen zdát. Stále to ale vypadá, že jedeme alespoň přibližně správným směrem. Situace se mění až u Wat Po (díky za tahle snadno rozpoznatelná místa), kde se bus stáčí k jihu, a tak vystupuji. Zpátky to je příjemná procházka. Na večerním trhu u Sanam Luang ještě kupuiji dva 3D obrázky (na stěnu si je nedám, ale k nějakým experimentům se za 50 bahtů mohou hodit) a za chvíli už jsem ve svém pokoji.
Nejraději bych přebookoval letadlo na konec března a pronajal si na měsíc pokoj třeba v Lamai na Ko Samui. Jen pláže, výlety, koupání, masáže a ochutnávky dalších a dalších skvělých jídel. Ale tentokrát ještě stále nenastala ta chvíle. No nic. Zítra v tuhle dobu, pokud všechno dobře dopadne, budu v Česku. Slovo "dobře" je zde ovšem hodně relativní. Spíš by se hodilo napsat, že tam budu, pokud všechno nedopadne ještě daleko hůř, než čekám.
Ráno vstávám před půl šestou, dobalím, posnídám buchtu ze 7-11 s Liptonem, zkontroluji pokoj, odcheckuji se a těsně po šesté nastupuji do minivanu. Čtvrt hodiny čekáme na jakousi čtveřici na Khao San, ale je mi to jedno, protože vyjíždím s hodinovou rezervou (na letiště to má trvat cca 45 minut, ale těžko odhadovat ranní provoz; pro klid v duši tam budu klidně ne 2 hodiny, ale skoro tři hodiny před odletem). Dvě a půl hodiny před časem T stojím u check-inu, kde si vybírám (nikoli záměrně) tu nejpomalejší frontu.
Čekání ještě vylepšuje jakýsi postarší ruský muž, který zjevně zcela nepochopil pojem "kabinové zavazadlo" a snaží se projít s velkou taškou, kterou prý nemůže dát z ruky - má v ní totiž zimní oblečení do únorové Moskvy. Celá fronta s napětím v očích (nebo je to čirá ranní nenávist?) čeká, zda chlapík riskne, že si při ztrátě zavazadla užije zimu v tričku, výsledkem je však nakonec muž ve svetru a v zimní bundě již v Bangkoku na letišti. (Dříve byly letecké společnosti ohledně kabinových zavazadel výrazně benevolentnější; pamatuji si, když jsem před cca deseti lety cestovával do USA jen s velkou "kabinovou" taškou.)
Přemýšlím, zda si nechat bahty pro návrat do Thajska, ale pak proměním zbylé dvě stovky za 5 dolarů a nějaké drobné. Celkem tak mám 50 bahtů, které padnou na jakési oříšky, balíček sweet and sour tamarind a jeden velký čokoládový bombon.
Před pasovou kontrolou narážím na velké varování, že dovoz falešného zboží do některých zemí je trestný - u Francie je snad dokonce uvedena trestní sazba až tři roky. Ještě že tam nejedu. Na mém novém batůžku je totiž velký nápis Huayangpai (chtěl jsem něco asijštějšího, nejlépe v rozsypaném čaji, ale neměli) a co já vím, jestli to není nějaký slavný Francouz s thajskými kořeny a nedovážím zakázaný fake. Doufám, že jednou soudruzi z Francie vydají nějaký katalog, abychom i my méně zkušení v haute couture měli šanci navštívit Paříž bez rizika.
Ponořen v neveselých myšlenkách (souvisejících nejen s jedním zhovadilým francouzským zákonem, ale svojí náladu tu vážně teď do podrobna rozebírat nebudu) přicházím k bráně F6. Chvíli marně hledám zásuvku a pak pouštím netbook zase na baterii. Mimochodem - na internet už nepotřebuji, tak pokud někdo jedete do Thajska před půlkou března a hodí se vám pár minut wi-fi připojení přes CyberPoint zdarma, tak tady je přístupový kód: username (login) t7f76k3d, password (heslo) fvj7z7hz.
V letadle do Moskvy si vedle mě sedá Rus, který vystudoval psychlogii, ale podniká na trhu s erotickými pomůckami (kromě kamenného sexshopu v Moskvě má i zasilatelskou službu); je zpruzený ruskou politikou (při jeho líčení si uvědomuji, že je to u nás vlastně ještě ráj; a slovo "ráj" je tu stejně relativní jako ono výše zmiňované slovo "dobře") a dělá vše proto, aby získal imigrační vízum do nějaké "normální demokratické" země. Z čeho naopak rozhodně zpruzený není, je fakt, že jen co v Moskvě vyřídí nějaký byznys, vrací se zase na měsíc za ženou a dětmi do Thajska.
Šeremetěvo tentokrát - překvapivě - žádné nepříjemné překvapení nepřichystalo (když nepočítám nefunkční "veřejnou" zásuvku, kde jsem chtěl dobít již zcela vybitou baterii netbooku), a tak se bez problémů dostávám do letadla směr Praha. A o pár hodin později s třicetiminutovým zpoždením přistáváme ve dvě hodiny ráno bangkokského času ve sněhu, zimě a nevlídnu...
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže...
