Navzdory titulku, který začíná prostitutkami, já začnu pěkně chronologicky - totiž tím, jak po ránu vstanu. Pak s dovolením pojedu metrem, ale ještě před tím se srazím s českým zájezdem. A až pak přijdou ony zástupkyně nejstaršího povolání na světě... Aneb Thajsko 2010: Den druhý.
Ráno jen tak tak stíhám snídani, časový posun je znát. Naštěstí ji vydávají až do půl jedenácté... Na výběr jsou tři verze, volím toasty s marmeládou a misku čerstvého ovoce s jogurtem, plus čaj a džus. Chci se vybavit ještě nějakými informacemi pro dnešní den, ale internet se dnes plazí. A tak vyrážím ven... Chci to vzít po nějakém kanálu, ale ukazuje se, že veřejná doprava je poblíž dostupná jen na řece, a tak končím na jedné z lodí směřující k jihu (za 25 bahtů). Je mi v podstatě dost jedno, kde vylezu; vítězí Harbour Department, odkud je to necelý kilometr docela příjemnou cestou kolem kanálu k nádraží Hualamphong.
Cestou kupuji v 7-eleven amino, což je nápoj, který obsahuje všechny zdravé věci, které si snad dokážete představit. Tak ne - teď se dívám na obal a chybí Aloe vera. Ale jinak 500 miligramů esenciálních aminokyselin, vitamíny C, B3, B5 a tak dále. Stačí jeden doušek a hned se člověku jde lépe.
Asi třista metrů od nádraží se mě dvě bílé slečny snaží přesvědčit, že jsem
Kanál poblíž Hualamphongu úplně jinde, než si myslím že jsem, tudíž tudy k nádraží rozhodně nedojdu. Jelikož toto varování přichází po jejich otázce, jak se dostanou k jakémusi trhu na mapě, přijde mi už poněkud nepřípadné jim radit, když vlastně sám nevím, kde jsem. V souladu se svojí nejlepší vírou jim přesto doporučuji zahnout na příští křižovatce doprava, ale chápu nedůvěru, která se zračí v jejich očích. Za pár minut přicházím k Hualamphongu. Docela si oddechnu, vůbec jsem totiž netušil, kde bych býval mohl špatně zahnout.
Pomalu si začínám zvykat, že se tu jezdí vlevo. Přecházení ulic je tu ale dost nuda - narozdíl od Vietnamu tu řidiči před přechodem na červenou opravdu zastavují. Jinak se samozřejmě na žádnou přednost chodců nehraje, ale semafory jsou tu docela časté.
V metru si kupuji jízdenku, která má překvapivě podobu černého kulatého tokenu. Platí se za počet ujetých stanic (za dvě až tři je to 18 bahtů), u vstupu se token jen přiloží k (bezdrátové) čtečce turniketu, na výstupu se už do příslušného turniketu vhodí. Uvědomuji si, jak moc jsem poznamenaný českou realitou, když první co mě napadne, je to, kdo si na tom asi namastil kapsu.
Při nákupu jízdenky přichází český zájezd, kterému průvodce vysvětluje, že tady se tedy kupují jízdenky, kdyby chtěli jet. A kdyby chtěli, tak ať se svezou tam a zpátky (asi myšleno jako vtip, nevím, nikdo se nesmál, nikdo nikam nejel). V té chvíli si znovu uvědomuji, jak moc už jsem odvykl organizovaným zájezdům. Dnes mám pocit, že by mě to zabilo.
Metro je nové, čisté, trať ve stanicích ukrytá za průhlednou stěnou s posuvnými dveřmi. Před jejich otevíráním vždy přichází varování, že mezi vlakem a nástupištěm je v podlaze mezera, tak bacha na ni. Je široká asi deset centimetrů.
Vystupuji na Si Lom, dostávám hlad a protože tu kolem není nic lepšího 
Lumphini park, aneb Orlando jako vyšité(jen jeden pouliční prodejce, který mi nějak nesedí), jdu do Mc Donalda. Kuřecí burger menu za 102 bahtů, poměr cena-výkon ve srovnání s pouličním jídlem opravdu mizerný. Ani nevyužiji jejich free wi-fi. Pak jdu do Lumphini parku, což má být přírodní oáza v centru velkoměsta. Když vidím asfaltové cesty, umělé rybníčky a za stromy vysoké moderní budovy, připadám si jako v USA, konkrétně na jednom zcela určitém místě - v downtownu v Orlandu. (To je to místo, kam žádní turisté nechodí, protože jsou v zábavních parcích; a po pravdě řečeno: Dělají dobře.)
Tráva je tu ale upravená a tak se natáhnu - a i když jsem měl původně v úmyslu něco dělat na netbooku, nakonec radši jen tak poklimbávám. Vzpomínám si, jak mi dříve přišlo zvláštní, že někteří lidé na ulicích často tráví celé dny jen pozorováním okolí a prodáváním toho, co mají zrovna před sebou. Promrhaný život, někdo by řekl. V tuhle chvíli mi to ale najednou nepřijde tak špatné. Žádný bužé (francouzská výslovnost slova budget, za tip díky KT), žádný stres... Internet, ten bych ale samozřejmě potřeboval...
A teď dále sky trainem za 20 bahtů na Siam square, pulzující nákupní centrum Bangkoku (nebo jak to říká průvodce). Vůbec to tu nemůžu poznat, narážím na obchoďák Siam Paragon, kde loga vypadají jako pravá (Armani je tu Armani, Bulgari je tu Bulgari a malé zelené příšerky... no nic, kdo četl SPPG, ten to zná). Ceny taky. Jiný svět. Dole je zase pro změnu Vodní svět s tančícím plyšovým žralokem a vodní pannou - ty jsou free, dál už je to za nějakých 850 bahtů.
Vodní svět si hodlám užít na jihu Thajska, a tak se raději vydávám hledat to ztracené staré Siam square. (Ono tedy bylo před těmi deseti nové, ale teď už mi chybí, jako nějaká pamětihodnost). Nakonec ho nacházím úplně na konci všech nákupáků, uvnitř je zase ten správný Armani, jak ho mám rád (růžovými samolepkami na kartonu), jen venku bohužel chybí zvířátka kdysi vystříhaná ve stromech. Když už byla řeč o růžové - nemůžu si nevšimnout zdejší módy růžových triček; ne, že by je snad nosili všichni, ale řekněme, že množství lidí větší než nepatrné.
Nakupuji zásuvkový adaptér (kdybych náhodou někde narazil na jinou než univerzální zásuvku nebo třeba na US zásuvky; za 25 bahtů mi to připadá jako dobrá koupě; i kdybych ho nikdy nepoužil). Zvažuji ještě malou pěnu po holení, moje minibalení je už letité, místo toho ale narážím na pánské gely na obličej. Variantu s bělícím účinkem (to fakt není nějaký hloupý rasistický vtip, to tady prostě mají) zavrhuji a zatím si nekoupím ani gel s přípravky proti stárnutí. Raději jdu ven a pořizuji si osm sladkých věcí z kokosového těsta (za 30 bahtů; prodavačka byla dost neochutná, chtěl jsem 4 druhy po dvou kouscích, trvala na verzi 2 x 4).
A pak už jedu zkontrolovat Patpong. První kluby jsou hned u stanice Sala Daeng (nadzemní alternativa podzemního Si Lom), ta hlavní ulička rozkoší je ale až o kus dál. Od minule se sem přestěhovala spousta stánků s cetkami, které byly dříve víc roztroušené po okolí.
Ještě kupuji cosi, co vypadá jako šest malých párečků na špejli. Je to zřejmě z masa a rýže, příjemně okořeněné a celkově fakt dobré. Tentokrát příjemný prodejce přihazuje do sáčku ještě pár kousků zázvoru, který k párečkům opatrně přikusuji.
Do desáté večer je v Patpoongu období happy hour, což je heslo, se kterým mě všichni prodejci tahají do klubů. Pivo za 50 bahtů, žádné další poplatky. Otevřenými dveřmi jsou všude k vidění urostlé slečny v plavkách ladně a trochu znuděně tančící u tyčí. O nějakých drincích pro slečny nepadá ani slovo, ale já stejně nemám v úmyslu sedět sám (ani se slečnami) v baru u piva, takže jdu dál. Občas se zbaběle vymlouvám na neexistující přátele, kteří na mě kdesi čekají. Až mě jeden neodbytný náhončí převeze, neb prý se mnou pro ně klidně dojde. Já vím, proč normálně zásadně nelžu...
V nabídce je taky řada show, včetně populárních pingpongových míčků. Na přímý dotaz jedna z naháněček přiznává, že předvádění ale začne až později. A pak jsou tu samozřejmě komplexnější balíčky služeb, které zpravidla zahrnují koupel v pěně, masáž, tělo na tělo a sex (bez záruky; chtěl jsem říct: jak jsem koupil, tak prodávám, ale nerad bych, aby si to někdo špatně vyložil). Pro čekající přátele zjišťuji cenu, která se pohybuje od 1500 do 2000 bahtů za hodinu a půl rozkoší. Na fotkách jsou bílí mladíci zásadně vždy alespoň se dvěma kráskami, tyhle low-costové nabídky ale - a to jsme si hned vyjasnili - zahrnují jen jednu. Zato je to ale prý opravdová dívka se zárukou, žádný dívkochlapec (či chlapcodívka). Jedna z naháněček mi nabízela, ať se jdu podívat, co pěkného tam má, ale protože jsem i přes příznivé ceny neměl v úmyslu nakupovat, zdvořile jsem odmítl. To víte, přátelé čekají.
Vzpomínám si na poznámku v Lonely Planet, která zmiňuje, že od liberalizace sexu v Thajsku (a tedy i od akceptace předmanželského sexu) prostitutkám dost klesly kšefty; jen před pár dny jsem v Super Freakonomics (druhý díl Freakonomics, česky první díl vyšel jak Špekonomie) četl to samé o Spojených státech v 60. letech. Některé komentáře naznačují, že církev, která proti předmanželskému sexu brojí, je tedy zřejmě lobbystickou organizací prostitutek. (Jen cituji, netvrdím. Mimochodem: Pravdu o katolické církvi nabízí i tento klip. Jen varování: Pokud jste fanoušky této organizace, mohl by pro vás být obsah urážlivý. Tak si ho prosím nepouštějte.)
Zpátky to beru zase přes Hualamphong, kde si kupuji lůžko ve vlaku do Surat Thani (498 bahtů, druhá třída, lůžko nahoře), odkud chci jet na Ko Samui. Původně 
Speciální prémiová fotka pro PP - masíčko na tyčijsem myslel, že začnu s Ko Tao, ale v Chumphonu (nejbližší přístav) je vlak moc brzy ráno - a tak se vážně mučit nehodlám. Klidně budu jezdit podle toho, jak se mi zrovna chce nebo nechce vstávat. A ještě jedna omluva za minule: Po naprosto povrchním průzkumu jsem tvrdil, že je na naádraží vše jako dříve. Omyl! Cedule se šipkou na dlouhodobý předprodej ukazují tam, kam dříve, ale když dojdete na místo, najdete jen přesměrování k pokladnám 1-11. To je tak, když člověk píše text jen na základě ledabylého průzkumu.
Ráno jsem se dočetl, že z Hualamphongu má ke Khao San jezdit bus číslo 53, ale kvůli mizernému připojení jsem už nezjišťoval, kde přesně stojí. Na stanici přímo u nádraží jsem neměl štěstí, a tak neskrblím a zase si beru tuk tuk. S nádražními týpky dohoda jako obvykle nefungovala, ten poslední začal dokonce na 250 bahtech, takže už jsem mu ani neodpověděl. Pak za mnou křičel 200, 150, 100, což naznačovalo možnost dohody, tak jsem mu navrhl, ať mi dá normální a ne turistickou cenu. Zkusil 80, ale já jsem nebych ochotný jít nad 70 ze včerejška. Šest korun je šest korun.
Stejně tu zjevně žiju až příliš rozmařile. Na webu jsem narazil na celkem čerstvý blog, který uvádí cenu ubytování na Kao San 120 bahtů, přičemž teplou vodu ve sprše označuje za něco, co tu neznají. A žádný klimatizovaný bus z letiště... Na druhou stranu se ale moje výčitky svědomí zmenšují, když si vzpomenu, že kolega LE (zdravím do BW) letí za pár dní do Vietnamu business class a hotel, který mi doporučoval, byl o dobrou polovinu dražší než ten můj. Takže ještě mám kam růst...
O kus dál tuk tukář sám navrhl 70 a když jsem mu řekl, že mám pocit, že by to mělo být za padesát, přistoupil na to. Za chvíli jsme tam byli. Na ulici jsem si koupil kuřecí na špejli a nudle se zeleninou (10 + 20 bahtů), v 7-eleven pivo Chang (25 bahtů za třetinku) a pomalu se s blížící se půlnocí vydal do hotelu.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže...
