Před dvěma lety jsme vám tu doporučovali knihu Stanislava Kužela nazvanou Kosmonautika za oponou, která vzbudila zaslouženou pozornost veřejnosti, a dnes vám tu přinášíme tip na nejnovější knihu od stejného autora s názvem Kosmonauti nula. V titulku píšeme, že je o kosmonautech, kteří měli smůlu, ale přesnější by bylo říci, že je o lidech, kteří leckdy zažili totéž, co kosmonauti, ba ještě více - ovšem kromě samotného letu do vesmíru. O kom je řeč?
Kosmonauti nulaKniha Kosmonauti nula o neznámých skutečnostech z historie kosmonautiky představuje osudy mužů, kteří podstoupili dlouhou a strastiplnou cestu, na jejímž konci mohl Jurij Gagarin úspěšně zvládnout jako první člověk let na oběžnou dráhu Země. Neznámí hrdinové beze jména, kteří na sobě zkoušeli všechno to, co se mohlo, ba i nemohlo stát na oběžné dráze. Do kosmu se přitom nikdy nedostali. Přesto většina z nich nezatrpkla, byť jim tak zvané postavení výzkumníka sebralo kus života. Některým i celý. A třeba v USA se některým zkušebním pilotům, kteří v raketových letounech překonali hranici kosmického prostoru, dostalo hrdého titulu „astronaut“ až po mnoha letech, někdy posmrtně. Jiní zahynuli během výcviku, ničili si zdraví na centrifugách či v barokomorách, na pouštích i ve vlnách oceánu. V Rusku se těmto lidem říká "Kosmonauti Nula", ale bez nich bychom si cestu do vesmíru neotevřeli.
"Hodnocený rukopis s názvem “Kosmonauti nula” je vyprávěním o lidech - vesměs mužích - kteří se významným způsobem podíleli na pronikání člověka do kosmického prostoru. Jde o osudy a prožitky lidí, kteří se nedostali na první stránky novin, ale bez nichž by se nemohl uskutečnit první a následující lety člověka na oběžné dráze kolem Země.
Nejde o popisy vlastních kosmických letů, i když jejich smysl je v pozadí každého osobního příběhu, o němž je v knize řeč. Kniha poskytuje unikátní pohled do zákulisí netechnického, ale lidského, v době zrodu a začátku éry pilotované kosmonautiky. Tedy padesátých a šedesátých let minulého století. Přináší životní příběhy lidí, kteří - s různou mírou úspěšnosti i následného ocenění - dali všanc své zdraví a někdy i svůj život, aby přispěli k uskutečnění dávné touhy lidstva po cestě do vesmíru.
Rukopis má čtyři Hlavy-kapitoly, každá má svoje zaměření. Americkým podmínkám a lidem v přípravných programech je věnována druhá kapitola, ostatní tři pak přinášejí dramatické osudy známých i neznámých aktérů sovětské kosmonautiky," uvedl ve své recenzi knizy Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře a viceprezident Mezinárodní astronautické federace (IAF).
V březnu 1968 odborníci NASA zachytili hlas rusky mluvícího kosmonauta od Měsíce. Vyvolalo to šok. Vždyť Sověti nic neoznámili a ani zpravodajské služby, které zpravidla věděly o každém šustnutí na Bajkonuru, nic nehlásily! Hlas vycházel z paluby kosmické lodi Zond 4, která právě oblétávala Měsíc. Američané byli v šoku – Rusové letí na Měsíc! Že by další utajený pilotovaný kosmický let, o kterých se dlouhá léta šuškalo?
Postupně bylo uváděno více než deset jmen mužů, kteří měli být první, ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let údajně skončil buď tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu. Část z těchto jmen byla posléze identifikována jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické a související techniky, na jejím vývoji a zkouškách, případně jako dobrovolníci, na nichž se často drasticky testovala fyzická a psychická odolnost až do zdraví ohrožujících mezí (zkoušelo se mj. přetížení, tlak, teplota aj.), jimž potom mohli být vystaveni skuteční kandidáti kosmických letů. Dnes se jim dostalo označení „kosmonauti – přízraky.“
Několik zahynulých hrdinů vesmíru předgagarinovské éry objevili přímo v kosmu právě bratři Achilles a Gian Judica-Cordigliové z Turína, kteří se nejprve proslavili zachycením signálů Sputniku 1. Tisková agentura Continentale či italský deník Corriere della Sera tyto zprávy nadšeně publikovaly, zejména když přicházely i z jiných zdrojů – např. od nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze či moskevského zpravodaje (v letech 1955–1963) britského komunistického listu Daily Worker Dennise Ogdena.
Už v roce 1959 zveřejnila agentura Continentale senzační zprávu: V SSSR vysílají lidi do vesmíru už od roku 1957! A to k balistickým (suborbitálním) letům ve výškových raketách. Protože ti lidé zahynuli, vše se utajuje. Podle Continentale, která měla „ověřené“ informace z Prahy, šlo nejprve o Alexeje Ledovského a Sergeje Šiborina, kteří měli startovat v letech 1957 a 1958 z raketové střelnice Kapustin Jar. Do třetice o rok později měli při balistickém skoku do vesmíru z téhož kosmodromu u Volgogradu zahynout Andrej Mitkov a dokonce i žena – Marina Gromovová! Mělo jít o podobné skoky do vesmíru, jako v začátcích programu Mercury absolvovali astronauti Alan Shepard a Virgil Grissom pomocí von Braunovy rakety Redstone, ovšem až v roce 1961!
Z vyprávění jednoho z výzkumníků-veteránů z r. 1953, Leonida Bobkova, jehož „oblíbeným“ pracovištěm byla právě barokomora či katapult, se „přijímač“, tedy vstupní zkouška, skládal z podtlaku na úrovni výšky 6 km bez kyslíkové masky a druhý den – už s maskou – šup na 12 kilometrů! Poté přišlo kolečko na centrifuze – nejprve do 5 g. Ty, co nevydrželi tuhle „nepatrnou“ zátěž, odvezli do Ústřední letecké nemocnice v Sokolnikách, odkud po zaléčení putovali zpět k útvarům. Ostatní pak „prověřili“ na dvanáctinásobku zemské gravitace, tj. 12 g. Zde přestává legrace. Krev se tlačí do nohou, odkrvení hlavy způsobuje tz. tunelové vidění signalizující blížící se bezvědomí a prsty samy od sebe opouštějí páky řízení…
V barokomoře už kolem r. 1955 týrali vojáky prudkými poklesy tlaku – např. z 12 do 18 km, ovšem to už s přetlakem čistého kyslíku masce. To bylo nutné, jinak mohlo dojít k poškození plic. Ale někteří vydrželi rázový pokles tlaku z 18 do 30 až 36 kilometrů za jednu sekundu! To je pocit, jako když vás někdo praští do hrudi kladivem… Potápěči by mohli vyprávět, jaký je prudká dekomprese zabiják!
Tyto prudké změny tlaku ne každý ve zdraví přežil. Leonid Sidorenko konstatoval: „Zátěže v barokomoře byly takové, že víckrát než jednou za týden je nevydržíš. Prsty a ruce natékají, oči lezou z důlků, tváře kolem masky se nadouvají k prasknutí… Při prudké dekompresi může dojít k natržení plicních buněk, na hledí přílby se objeví krev, sliny...“
*
Byl to právě Sergej Něfjodov, kdo první usedl do kosmické lodi, na které za pár měsíců vzlétl Gagarin. A jeho práci určoval a kontroloval sám Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov. „Vy se nám z hlediska všech parametrů nejvíc hodíte,“ vzpomínal ještě v r. 2011 v rozhovoru pro Komsomolskou pravdu Něfjodov na Koroljovova slova.
„Ale pracovat pro nás budete jen tehdy, pokus budete souhlasit. Pokud ne, nic se neděje. Vrátíte se k útvaru a odsloužíte si zbytek vojny…“
Něfjodov v tomto momentě jistě netušil, do čeho jde, ale myslel si asi to, co každý záklaďák – pořád lepší dělat nějaké pokusy než buzerace u útvaru.
Pak to přišlo: zkoušeli na něm, jak bude lidský organismus zvládat různé složité situace – přetížení, výkyvy teploty, změny tlaku či poruchy různých systémů a přístrojů Vostoku. Ale i zkoušely se i takové elementární věci, jako je pít a jíst v beztížném stavu (při parabolickém letu Tu-104).
Také pobyt v malých prostorách kabiny Vostoku (mohl létat nanejvýše 10 dní) se musel vyzkoušet, stejně jako situace nouzového přistání a další „nestandardní“ situace.
Trenažer pojmenovali „Vostok 0“ a tak začali i Něfjodovovi přezdívat „Kosmonaut Nula.“ Později se tak říkalo jeho kolegům i následovníkům – „Kosmonauti 0.“
Nebyla to legrace, i když to někdy na první pohled vypadalo. Jak Něfjodov vzpomínal,
první skafandry, např. pro Gagarina, doslova "lepili" na jeho postavě. Byly to dlouhé procedury.
Jurij Gagarin – kosmonaut číslo 1. Sergej Něfjodov, kosmonaut č. 01. Ten první o tom druhém nic nevěděl. A „Nula“ znala pouze to, co se týkalo jeho výzkumné práce, nikoliv jméno, natož konkrétního člověka, pro kterého se obětoval. Vše bylo hrozně tajné. Například jejich setkání se ani neplánovalo. Ale uskutečnilo se! Sice "tajnůstkáři" skřípali zuby, ale ukázalo se, že to je nutné.
Poprvé a naposled se uviděli v nemocnici, když Něfjodova po mnoha experimentech převezli na oddělení, kde probíhala vyšetření členů 1. oddílu. Na vedlejších lůžkách leželi Titov, Komarov a – Gagarin. Ve druhém pokoji další trojice – Něljubov, Nikolajev, Popovič.
„Přivezli mne jen proto, aby jim na mně ukázali, co vše je čeká: atrofie svalstva, jizvy od snímačů... Lékaři mi přikázali: těm lidem, které přivedeme, všechno řeknete. Všechno!“ vypráví Něfjodov. „Kde jste byl, co jste dělal, jak vám bylo... Tihle poletí do vesmíru – to je první šestice kosmonautů!“
Měl co vykládat.
Když se v r. 1962 začala vyvíjet kosmická loď Sojuz (původně určená pro let k Měsíci), bylo na rozdíl od jednomístného Vostoku potřeba zajistit, aby kosmonauti přistávali v návratové kabině, nikoliv po katapultáži na padáku. Vzniknul problém – co když se padák neotevře správně nebo nebudou fungovat raketové motory, dobrzďující poslední metry před dotykem země pro měkké přistání? Kolik vydrží člověk při tvrdém, havarijním přistání? Přežije?
Jak vzpomínal Gridunov, postavili kovový, 14 metrů vysoký stožár a z něj pak volným pádem shazovali výzkumníka v leteckém křesle, zatíženém olověnými válci.
„Pravda,“ říká Gridunov, „než tam posadili živého člověka, shazovali vědci z té výšky mrtvoly, které přivezli ze Sklifosovského (Vědecko-výzkumný ústav rychlé lékařské pomoci Sklifosovského v Moskvě). Všem těm nebožtíkům popraskaly obratle, rozlámala se páteř...“
Ve skupině s Johnem byli ještě další tři dobrovolníci. Když ale viděli, jak dopadly mrtvoly, odmítli se experimentu zúčastnit. Pochopitelně se báli účinku plánovaných 38 g, o svoji páteř. Gridunova to ale neodradilo: „V takových případech jsem se vždy ptal: A kolik vydrželi Amerikáni? Aha, tak ještě přidáme!“
Ano, John Gridunov pokoušel osud. Při jednom z dalších „volných pádů“ s plánovaným přetížením 43 g došlo k nehodě. Při povelu „Pozor!“ bylo třeba, aby člověk zaujal patřičnou polohu, přitisknul se celý k sedačce, nadechl se a zadržel dech. Pak následoval povel „Shoz!“
Ovšem stalo se něco podobného jako „veteránu“ Leonidu Bobkovovi na horizontálním katapultu.
„Velící důstojník dal povel Pozor! Připravit se! A já se nadechnul. Ale „shoz“ žádný, zpozdil se…“ vzpomíná Gridunov. „V momentě, kdy jsem se musel znovu nadechnout a pohnul se dopředu, přišel pád. Úder na organizmus je v tom momentě až dvakrát silnější, hlava se mi mohla rozskočit. Zařízení se nárazem rozbilo, ale já zůstal živ! Pěkně jsem se motal a v makovici mi ještě tři dny hučelo jako v litinovém kotli.“
John měl zase štěstí. Obrovské štěstí. Ocel nevydržela, on ano. A potom mu řekli, že přežil při nárazu přetížení 50 g.
„Nu,“ usmíval se při vyprávění ještě v roce 2011. „Byl to rekord, 50 g. Dodnes nepřekonaný. U Američanů vydržel při podobném testu nejvíce 49 g – můj jmenovec, John Stapp.“
Michail Novikov, spolu s kolegou Viktorem Renem byli další ze série mužů – vojáků základní služby, patřících mezi „výzkumníky“ přísně utajované skupiny dobrovolníků Ústavuletecké a kosmické medicíny (IAKM). Později se stali systemizovanými pracovníky Střediska výcviku kosmonautů (CPK).
V únoru 1984 byli účastníky nebezpečné hry o přežití (no, řekněme, experimentu) v extrémních podmínkách arktických mrazů.
Nejprve prošli čtyřiadvacetihodinovou hypokinezí – což, jak už víme, znamená bez pohybu ležet například v bazénu a simulovat beztížný stav. Pak je vytáhli z 34 stupňů teplé vody, oblepili snímači tělesných funkcí a vyhnali do mrazu.
Řekli jim: „Po bazénu se trochu proběhnete v tajze.“ Ukázalo se, že je poněkud podrazili. S cílem experimentu je seznámili až na místě. I tak ještě netušili, že budou bojovat o život. Přežili. Oni ano. Ale experimentu se účastnili tři dobrovolníci...
Normální teplota lidského těla je 37,5 stupně. Oni mají zadání vydržet ve čtyřiceti stupňovém mrazu tak dlouho, pokud jejich tělesná teplota neklesne na kritických 35 stupňů (pak následuje smrt). Před odchodem do tundry všichni dostali tzv. elektronický snímač, až 25 cm dlouhý rektální teploměr. To ovšem byl jediný přístroj, který umožnil lékařům kontrolovat teplotní stav dobrovolníků.
Vlastně měli štěstí, že bylo jen mínus 40. V této oblasti a v tomto čase zde bývá až mínus 60 stupňů Celsia. Při takové teplotě křehne i ocel – je jako sklo. Ze rtuti se stává pevný kov. Na zubech praská sklovina, na oční rohovce a na plících vznikají omrzliny. I tak jsou za pouhou hodinu u dobrovolníků znát první symptomy podchlazení. Necítí nos a prsty. Po dvou hodinách přes stálý pohyb, rozcvičování se, necítí obličej, tuhnou záda. Postaví si sice iglú, vystelou je padákovým hedvábím, ale teplota v něm je jen o stupeň menší než v lese. Za 6 hodin jim tuhne celé tělo, po 12 hodinách se jim zpomaluje puls a dýchání... Začínají připomínat mátohy. Zkouší si odpočinout v iglú. Sedět se nedá, teploměr v zadku to nedovolí. Zkouší si lehnout na bok, ale po deseti minutách už mrznou…
„Ležel jsem pár minut, ale když jsem se nehýbal, ihned celé tělo tuhlo,“ vzpomínal |Viktor Ren. „Vyskakovali jsme z iglú a honem běhali okolo. Stát se nedalo. Během minuty mrzla chodidla. Pobíhali jsme tam a zpátky jako tučňáci…“
A to byl teprve začátek...
Teplota klesla k mínus padesáti. Foukal vítr s rychlostí 6-7 metrů za sekundu. To ovšem znamenalo – každý metr větru, 3 stupně mínus navíc.
„Brzy nám začaly praskat hermetické pogumované obleky Forel. Teplota těla byla vyšší než venkovní a vznikal skleníkový efekt. Uvnitř se tvořila jinovatka. Stačilo se naklonit a oblek praskal ve švech,“ konstatuje Novikov.
25. hodina trvání experimentu: Teplota těla klesla pod 36 stupňů. Oblečení už nehřeje.
„Ve výsledku chodíš tajgou jako nahatý,“ doplnil kolegu Ren. „Jako by vítr profukoval celé tělo, cítíš se takový nehmotný, vítr tebou prochází jako sítem. Pouze mozek ještě pracuje: tak, prsty už mrznou… No dobře, půjdu rychleji…“
Teoreticky je jediným zdrojem tepla jídlo. Ano, v rámci experimentu je povoleno jíst. Ale rozdělat oheň není dovoleno.
„Měli jsme tzv. kosmickou stravu. Ale tvarohové kuličky s cukrem se ve čtyřicetistupňovém mrazu lepí na rty a strhávají kůži. Lze i pít – ovšem voda je zmrzlá! Ani čokoládu jsme nemohli jíst. Vrazíš si ji do úst, ale přimrzá. Tak ji vyplivneš...“ říká Novikov.
36 hodin: Jeden z dobrovolníků to vzdává, ukončuje experiment. Už nemůže dál, kolabuje. Přibíhají bílé pláště s nosítky a nakládají bezvládné tělo. Honem s ním do „těplušky.“ Ale lékaři konstatují kritické podchlazení organismu. Za několik sekund může následovat i smrt! Následuje sanita, vrtulník. Venku pokračují jen dva…
Michail vzpomíná: „Byl tam s námi chlapec, mladý voják, jméno nám snad ani neřekli. Po pár hodinách se mu udělalo hrozně zle, vzdal to. Tak ho na poslední chvíli stáhli z experimentu. Bohužel, oproti nám mu teplota rychle klesla pod kritickou hranici – prostě ten člověk umrznul...“
A Viktor Ren dodává: „Nevíme, co se s ním stalo. Odvezli ho letadlem do Moskvy, kde zemřel. Dostal se za kritickou hranici a nám o něm nic dalšího neřekli. Ale byl to pro mne otřesný zážitek – ten chlapec celou tu dobu seděl jak skutečný pokusný králík. Vůbec nereagoval na naše slova. Poprvé jsem viděl člověka v takovém stavu – omrzly mu ruce, nohy, uši, tváře i nos…“
37. hodina experimentu: Je nebezpečné se jen na minutu zastavit. Sednut si znamená smrt. Tělo je ale hrozně ztuhlé.
38 hodin: Vnitřní (rektální) teplota je 35, 3 st. Chce se spát. Spát...
39 hodin: rektální teplota 35,1 stupně. Krize. Omrzlá kůže se loupe z obličeje.
40. hodina experimentu: Tělesná teplota klesá u obou dobrovolníků na 35 stupňů. Ještě desetina a ty muže už nic nezachrání – ani lékaři. Experiment rychle končí.
Experiment, rozhodně přesahující meze lékařské a lidské etiky vůbec. A nebyl jediný. Ti dva muži, Novikov a Ren naštěstí přežili. A zdravotní následky? O těch nehovoří...
Čtivý text knihy i tentokrát doprovází řada zajímavých dobových fotografií. Pokud jste milovníky kosmonautiky, nebo máte někoho takového ve svém blízkém okolí, bude kniha Kosmonauti nula bezpochyby krásným dárkem, třeba na letošní Vánoce.
Doplněno: Jak už bylo zmíněno výše, kniha nabízí 4 kapitoly - a my po její přečtení musíme dodat, že je zajímavé, z jak různých úhlů se Stanislav Kužel na celou problematiku podíval. Zaujme jak popis médii vybájených událostí v kapitole první, tak - a zájemce o pozadí kosmického výzkumu především - děje za oponou kosmického výzkumu popisované v kapitolách 2 až 4. Knihu lze určitě doporučit všem, kdo si chtějí udělat ucelený obrázek o tom, jak v minulosti probíhalo dobývání kosmu a jaké síly - nejen ty fyzikální - působily v pozadí.
Říká se, že kniha je nejlepší přítel člověka. Ať už to platí i pro vás, nebo nikoli, pravdou je, že...
