Gruzie mě lákala už delší dobu, a tak, když letos Wizz Air nabídl zpáteční letenky z Prahy do Kutaisi za necelých 2,5 tisíce korun, neváhal jsem. Tady jsou moje poznámky ze země, která se chlubí krásnými horami, mořem i pestrou historií. Třeba vás inspirují.
Jen v rychlosti na úvod: Vynechávám zde povídání o historii a další podobná moudra, těch už je různě po webu spousta. Zaměřím se spíše na praktické věci, jako jsou doprava nebo ubytování, a to včetně cen. Údaje jsou z konce června 2018.
Je-li výše řeč o ceně letenky pod 2,5 tisíce Kč, je třeba dodat, že jde o letenku zpáteční s členstvím ve Wizz Discount Club - a jen s příručním zavazadlem. To má teď (červen 2018, ještě loni to bylo jinak) u Wizz Airu rozměry až 23x40x55 cm. To není málo, s trochou optimalizace obsahu plně postačí - a ve výsledku si člověk ušetří tahání zbytečností.
Trochu nepříjemné je, že Wizz Air během mého pobytu změnil pravidla pro palubní zavazadla, která při mém návratu bral na palubu už jen za příplatek. Více o nových praktikách Wizz Airu s kabinovými zavazadly píše zde OnBusiness.cz, sesterský magazín Slasti.cz.
K letu pak už snad jen tolik, že s předstihem dorazila SMS, že bude o více než jednu hodinu zpožděný. Na startu je to nakonec o 1:40, na přistání o cca 1:15. Podle letových statistik, které jsem našel, mívá tento let zpoždění pravidelně, naopak jen zcela výjimečně letí včas.
Už při plánování cesty jsem si psal s dopravcem Georgia Bus, který zajišťuje autobusovou dopravu z letiště Kutaisi do Kutaisi, Batumi a Tbilisi, abych zjistil, co se stane v případě, že budeme mít zpoždění a nepřistaneme tedy v avizovaných 1:55 ráno. Tehdy slibovali, že autobus počká. Po přistání ve 3:10 jsem na to tedy zvědavý.
Na letišti měním u stánku Georgia Bus on-line jízdenku za jinou, papírovou, a okolo půl čtvrté ráno vycházím ven, kde opravdu stojí tři autobusy: dva menší do Batumi a do Kutaisi, jeden velký a skoro plný do Tbilisi. Mladík venku mě upozorňuje, že si bágl nemohu vzít na palubu, a o chvíli později už chápu proč: Prostor pro zavazadla je tam miniaturní a sedačky jsou maximálně natlačené k sobě.
Po chvilce obhlížení situace si sedám ke starší paní, kterou to zjevně netěší, ale o chvíli později už stejně není v autobuse ani jedno volné místo. A pak se vydáváme na cestu. Těsně za mnou hlasitě syčí průduch klimatizace, což spolu s uspořádáním sedaček moc nepodporuje můj původní záměr, že se cestou do Tbilisi pěkně vyspím. Nicméně stejně jsem rád, že jsem na cestě a nemusím řešit problém, co budu teď, v půl čtvrté ráno, dělat na letišti v Kutaisi.
Asi v půli cesty máme okolo šesté ráno zastávku. Už se rozednilo, všude kolem se tyčí hory, zahlédl jsem i nějaký hrad. Na jídlo v bufetu nemám pomyšlení, ale říkám si, že cesta bude ještě dlouhá, a tak bych si měl odskočit. Cena za WC je lidových 50 tetri, což je 0,50 lari, jinými slovy necelých 5 Kč. Háček je ale v tom, že zatím nemám žádné gruzínské peníze, neb jsem nechal výměnu až do Tbilisi.
Chvilku si hraju s myšlenkou, že si odskočím někam za strom, ale pak jako spořádaný Evropan tuhle myšlenku zavrhnu, jdu paní toaletářce vysvětlit svou prekérní situaci :) a nabídnout jí 20 eurocentů. To mi přijde fér. Paní jen s úsměvem mávne rukou, ať jdu zadarmo.
TbilisiPřed osmou ráno přijíždíme do centra Tbilisi, konkrétně na Liberty square. Vytáhnu z nejbližšího bankomatu 280 lari (zkratka je GEL; v přepočtu jde o cca 2500 Kč, ale jednodušší je prostě počítat poměr 1 lari : 10 Kč; bankomat samozřejmě umí i anglicky) a ve Sparu :), který stojí hned vedle, si kupuji ke snídani švestkový jogurt Activia za 1,65 GEL a 1,5 litru vody za 0,80. Pokladní měl, mimochodem, zjevně náročnou noc, ale i tak nakonec placení zvládneme.
Ještě k penězům: Původně jsem si chtěl vyměnit eura, která mám s sebou, ale bankomat byl více po ruce než směnárna. Později zjišťuji, že na tom tratím asi 50 Kč, což je velmi slušné. Pamatuji si, jak mě před lety v Tanzanii mBank odrbala o několik set. Od té doby její kartu nemám a aktuálně nejraději používám Creditas, která má velmi dobré kurzy, byť občas trpí problémy s akceptací. Nicméně brzy se ukáže, že v Gruzii (poté, co jsem cestu bance na její dřívější doporučení oficiálně oznámil) funguje karta všude, a to i na bezdotykové platby. (Jako zálohu mám kartu Airbank, která mi zatím fungovala vždy a všude).
Je na čase vyrazit se ubytovat. Na Booking.com jsem si dopředu vybral takový guesthouse v centru, který má brzký check-in - a nejlépe mi vyšel Zeinabi za 35 GEL na noc. Mám v ruce mobil s mapou, i tak ale trochu tápu. Pomoc mi nabízí mladá maminka s dítětem, a tak oprašuji svou ruštinu (ok, spíše ji doluji odkudsi z nitra Země) a ona mě posílá kamsi dál do kopce. Za chvíli nacházím dům s tím správným číslem, po nějakém označení guesthousu tu ale není ani památky.
Vejdu do dvora, odkud se vchází do bytů, a rozhlížím se tu. Kus ode mě zametá podlahu jakási stařenka a když se k ní přiblížím, naštvaně gestikuluje, ať jdu pryč. Na slovo Zeinabi jen divoce kroutí hlavou. Je to ale výjimka - počet lidí, kteří se na mě v Gruzii za celou dobu tvářili nepříjemně, bych s rezervou spočítal na prstech jedné ruky.
Vyjdu do patra, kde mě trochu vyděsí, že dřevěné schody jsou nahoře utržené a nyní je podepírá jen klimatizační jednotka pod nimi, pak se zase vrátím dolů a prostě zazvoním u nejbližších dveří. Vedle nich jsou další, otevřené, vedoucí do jakéhosi pokoje; říkám si, že je to třeba součást guesthousu.
Za chvíli se otevírají další dveře a nějaký chlapík zkoumá, co potřebuji. Vysvětluji mu, oč mi jde, a on pokývá hlavou, že jsem zazvonil správně. To už se otevírají ty správné dveře a v nich stojí sympatická žena, kterou jsem teď, v neděli v půl deváté ráno, zjevně vzbudil (a mám z toho trochu výčitky svědomí, byť jsme se na brzkém příjezdu mailem dohodli (za vydatné pomoci Google Translatoru)) a za ní její muž, který se za dveřmi obléká. Zvou mě dál, připravují pokoj a mezitím mi vaří čaj, který si vypiju v jejich obýváku. Anglicky neumějí ani slovo a mně dolování ruštiny pořád moc nejde, nějak se ale domluvíme.
O pár minut později už jsem ve svém pokojíku, jdu si dát sprchu a pak se trochu dospat.
V raném odpoledni pak vyrážím k soše Matky Gruzínců, která se tyčí hned nad hotelem na kopci, pak k pevnosti a poté dolů do starého města. Mimochodem: Všude jsou tu obchody s vínem, rozlévají ho i ze sudů na ulici. Já si ale cestou ke katedrále Svaté trojice na dalším kopci v pouličním krámku kupuji jen sýrový koláč khachapuri za 2 GEL.
V Tbilisi je spousta věcí ke koukání, nové se tu snoubí se starým. Staré město, moderní hudební divadlo s výstavním centrem (nyní zjevně nefunkční), blízký park s moderním mostem, už zmíněná pevnost, zbytky hradeb... Nelze ale přehlédnout, že spousta domů, obzvlášť v bočních ulicích, by potřebovala zásadní rekonstrukci.
Na hlavní třídě ve starém městě si dávám točené gruzínské pivo Natakhtari za 5 GEL (cca 45 Kč) s 15% příplatkem za obsluhu. V metru si kupuji metro card za 2 GEL a nabíjím 2 GEL jízdného. To by mělo stačit na plánované dvě jízdy metrem a jednu busem. Kartu lze do měsíce vrátit, ale zase jen v metru, a tak budu muset těch 18 Kč oželet :-).
Pak se procházím po Rustaveli ave, kde se mj. nachází sídlo parlamentu, a cestou zpět se stavuji v restauraci na večeři - kuřecí barbeque s plackou z kukuřičné mouky za 9 GEL a pivo za 4. Ještě si projdu večerní staré město a je čas jít spát.
Mt KazbekRáno se cestou na metro stavuji v Dunkin Donuts na čaj za 3 GEL a ukrutně sladkou karamelovou buchtu (ne, není to donut) za 1,75. Jízda metrem přijde na 5 Kč, já nastupuji na stanici Tavisuflebis Moedani - a vagóny jsou hodně narvané. Až na přestupní stanici se metro vyprazdňuje. Vystupuji na stanici Didube a ptám dívky s jakousi visačkou, kudy se dostanu na autobus do Kazbegi. K mé radosti umí anglicky - a posílá mě po schodech dolů a doprava.
Jen vyjdu ven, už mě s otázkou „Kazbegi?“ odchytává řidič mikrobusu - a protože nabízí cenu 15 lari a dvě zajímavé zastávky cestou, souhlasím. Přijde mi to lepší, než tu hledat maršrutku (mikrobus), byť ta má stát jen 10 GEL. Vzápětí se ukáže, že pojedu mj. s Honzou a s Albertem, Čechem a Polákem, který žije v Česku. Kluci jedou do hor jen na jeden den, pak letí do Moskvy a dál po zemích bývalého SSSR.
Čekáme ještě, až řidič sežene další cestující, a za nějakých 25 minut vyrážíme. V 10místném mikrobusu nás jede jedenáct, takže jsme trochu namačkaní. Cestou na 10 minut zastavujeme u pevnosti a kláštera Ananuri u jezera, kocháme se blížícími se horami, sledujeme spoustu vodáků a poté ještě zastavujeme na vyhlídce na hory u Jvrisa.
Po necelých čtyřech hodinách přijíždíme do Stepantsminda, jak se dnes městečko, dříve známé jako Kazbegi, jmenuje. Ubytujeme se v Mari Qishashvili guesthouse za 25 GEL na noc. S vlastním sociálním zařízením a s čajem i s vínem v ceně. Já mám booknuto, kluci jdou se mnou naslepo, ale sympatická majitelka naštěstí má dnes ještě volno.
Kluci se zítra vracejí do Tbilisi, a tak hned vyrážejí ke známému kostelíku Gergeti Trinity, já si dávám v hospodě pivo za 4 GEL a khinkali, což jsou masem plněné knedlíky, za 7. Po pravdě: Není to žádný kulinářský zážitek, ale jde o typický gruzínský pokrm a tady jsem měl chuť ho zkusit.
V infocentru mi na zbytek odpoledne doporučí vyrazit přímo vzhůru na vedlejší kopec, a tak jdu. Cestou mě sice chytá déšť, ale prší necelou hoďku a pořád je teplo na triko. Pro poslední úsek scházím z cesty na pěšinu do lesa a pak kolem ostnatého drátu obcházím cosi jako malý klášter. Na vrcholu mě pak čekají krásné výhledy do okolí - i na majestátnou mt. Kazbek (5033 metrů), která konečně vystoupila z mraků.
Pak se ještě toulám kolem a před osmou večer kupuji v jednom ze spousty minimarketů na Alexander Kazbegi st. 1,5 litru vody za 1,50, v blízké kavárně sýrový koláč za 3,50 a muffin ke snídani za 2 a ve stánku s ovocem tři meruňky a pár kousků červeného rybízu za 1 GEL. Do pozdního večera pak s kluky, kteří se už vrátili od kostelíka, kecáme u vína na zahradě guesthousu. Nutno dodat, že večer je tu už dost zima; přece jen jsme v nějakých 1800 m.n.m.
Ráno si jdu k majitelce guesthousu pro čaj. Rodina zrovna snídá a já tak nečekaně dostanu i kus místního chleba a kousek sýra s rajčetem. S mým muffinem už je to vážně vydatná snídaně.
Před desátou vyrážím ke kostelu Gergeti Trinity a odtud pak dál směrem k ledovci. Je to docela stoupák. Ze dvou paralelních cest volím tu vpravo, která je sice už od začátku strmější, ale slibuje lepší výhledy. Ukazuje se to jako dobrý tah, ta druhá je totiž místy hodně prudká (po ní jdu zpět).
Cestou si mě vyhlédnou dva menší psi, kteří mají zjevně teorii, že jim dám kus khachapuri. Tato teorie se ale ukazuje jako chybná.
Chvílemi prší, ale není to nijak hrozné a pořád je teplo na tričko. Nakonec vylezu do nějakých 3000 metrů, pokochám se výhledy na ledovec a vydám se zpět. Abych se dostal až k ledovci, chtělo by to ještě nějakou tu hoďku navíc.
Večer zase kupuji meruňky (včera byly vynikající), muffin ke snídani i vodu - tentokrát ale jinde, jen za 1 GEL, a plechovku piva za 2. Hlad nemám, a tak jen dojím khachapuri od oběda.
Večer se nad mt Kazbek vyjasňuje, a tak jdu dělat ještě nějaké fotky. I teď si mě cestou vyhlédnou dva psi, tentokrát ale velcí - a začínají na mě skákat. Jsem sice stále v městečku, ale kolem nikdo není a já moc netuším, jak si s těmi psy poradit. Naštěstí po chvílí okolo projíždí auto, které jejich pozornost odláká.
Ráno nějak nemůžu dospat. Také tentokrát dostávám k čaji i něco k zakousnutí, je to kus khachapuri. Varován, že maršrutka do Tbilisi sice jede podle jízdního řádu, ale když bude plná dřív, tak také dřív pojede, jdu na zastávku s 25minutovým předstihem. Cestou chci koupit na poště (o které jsem se včera domníval, že je zrušená, protože na první pohled vypadala jako stavba určená k demolici) známky, ale otevírají až v 9, tak to musím nechat na jindy.
Je jasná obloha a mt Kazbek se majestátně tyčí nad okolím v celé své kráse. Je to super rozloučení s horami.
Maršrutka je zprvu poloprázdná, ale postupně se zaplňuje. Zjišťuji, že sedačky jsou tu rozmístěny poněkud nepravidelně, a tak je dobré pečlivě vybírat.
Před devátou vchází jakási paní a vybírá 10 GEL, tak jen doufám, že je to průvodčí. Nemám to jak poznat, ale peníze jí dávají i místní... V 9.04 vyjíždíme.
Tady je asi na místě poznamenat, že cestou používám dvě různé mobilní mapy: Mapy.cz od Seznamu, které špatně zobrazují gruzínské znaky, a Maps.me, které jsou zase místy méně detailní. Cestou do Tbilisi dnes zjišťuji, že po včerejším upozornění na aktualizace Mapy.cz bez varování přestaly zobrazovat stažené off-line mapy. Pamatuji si, že mi to udělaly už jednou a už tenkrát jsem Seznam proklínal. Matně si vzpomínám, že jsem jim dokonce psal a že odpověď nebyla zrovna uspokojivá. A je to tady zas! Naštěstí - poučen přístupem týmu Mapy.cz - mám ještě Maps.me, ale spoléhat jen na Seznam, tak jsem nahraný. Až na tenhle bug jsou jejich mapy skvělé, ale nechat v appce takovou chybu několik let, to lze jen těžko komentovat nějak slušně. Zaříkám se, že odteď (po stažení off-line map) zakážu téhle aplikaci jakýkoli přístup k internetu, takže mě snad už příště nevypeče.
Ale zpátky k cestě: Maršrutka párkrát zastaví, někdo vystoupí, někdo přistoupí, ale není to nijak často. Na občerstvovací pauze ochutnávám jakési ořechy na šňůrce polité ovocnou polevou. Vypadá to zajímavě, asi jako barevný krápník, chutná též, ale víc toho sníst nemusím.
V 11.45 přijíždíme do cílové stanici v Tbilisi. Je tu ďábelské horko.
Projdu tržištěm a jedu metrem z Didube zase směrem do centra Tbilisi. Tentokrát vystupuji na stanici Marjanishvili. Potřebuji zařídit poslání pohledů (to je taková papírová kartička s fotkou, co si lidé před tím, než existoval Facebook a WhatsApp, posílali tím způsobem, že to živý pošťák přenášel z místa na místo - divné, že ano?) a podle Mapy.cz (jak si pamatuji ze včerejška) tu má být nedaleko pošta. A to přímo na malebné ulici Davit Aghmashenebeli.
Malebná ulička tu je, pošta ale vypadá, že byla dávno zrušena. Tentokrát doopravdy. Zato tu stojí krámek s pěknými pohledy po 1,50, se známkami za 3, s ochotnou prodavačkou a se dvěma turistkami z Moskvy, které mi o chvíli později tlumočí z angličtiny do ruštiny. Slevu při větším nákupu mi prý paní nedá, známky jsou za tři, i když nominální hodnota je dvě, a není prý pravda, že potřebuji známky za 4, jak se leckde píše a jak nakoupily na poště i ony dvě Moskvanky. A schránka je prý hned u metra, odkud jsem přišel a kam se stejně hodlám vrátit.
Co teď? Poradím se v duchu s M a souhlasím s jejím argumentem, že nemá smysl si dělat pakec s hledáním pošty, schránky nebo jiných pěkných pohledů kvůli ušetřené padesátikoruně. A tak jsem tady za kavku. Připadám si trochu ošizený, na schránku u metra moc nevěřím, na mezinárodní známky za 2 GEL také ne, ale je horko - a navíc si moc dobře vybavuji komentáře na netu, že z Gruzie stejně dojde tak půlka pohledů - a tak se rozhodnu, že se tím prostě nebudu trápit.
Nicméně, světe div se, schránka u metra vážně je, anglický štítek potvrzuje mezinárodní poštovné 2 GEL a naproti stojí McDonalds, kde můžu pohledy napsat. Při té příležitosti si dám double fresh menu za cca 11 GEL po akční 25% slevě. Marně přemýšlím, jestli mi takové věci kdysi dávno chutnaly, nebo je to jen nějaká falešná vzpomínka.
(V rámci férovosti k poskytovatelům poštovních služeb sem musím napsat, že už necelý týden po příjezdu dorazil první z pohledů a vzápětí i všechny ostatní. To jsem tedy nečekal!)
Přejdu řeku a zamířím ke kopci Mtatsminda s věží, ale po pravdě, v tomhle horku se i můj příruční batoh pronese. Jsem úplně zlitý. A tak posedím na vyhlídce u kostelíka a cítím, že jsem strašně líný a nejraději bych si někam sedl a do večera jen v klidu popíjel pivko (což by mě ovšem v tomhle horku složilo). No jo, ale zabijte takhle jeden den života, když nevíte, kolik vám jich ještě zbývá, že ano :)... Takže - Co teď?
Až nahoru se mi s báglem šlapat nechce, ale mají tu pozemní lanovku za 5 GEL, a tak na ni nasednu. Nahoře mě čekají super výhledy na Tbilisi, částečně sešlý zábavní park s kolotoči a restaurace.
Když si to všechno dost užiju, sejdu zase dolů, vrátím se do starého města, pokochám se novou clock tower v loane Shavteli a stavuji se nedaleko na jakousi pikantní rajčatovohovězí polévku s rýží, na gruzínské pivo a gruzínský chléb k večeři, to vše za cca 17 GEL. Posedím tu asi do deseti večer a jdu na Puškinovu ulici, odkud by podle webu tbiliské MHD měly jet autobusy na centrální autobusový terminál.
Podle displeje má jet první z nich za 11 minut, po chvíli časový údaj rovnou přeskočí na 2 minuty a za chvilku je bus číslo 71 tady. Zeptám se průvodčího, zda jede na Ortachala central a on potvrzuje. Ještě mi poradí, kam přiložit kartu a podá mi lístek. Jsem rád, neb jsem tu viděl i revizora, který lístky po výstupu sbírá. Sice si vybavuji, že pokuta činí jen asi 80 Kč, ale jsem tu na návštěvě, tak se chci podle toho chovat.
Podle GPS (a Maps.me, protože, nerad to opakuji, Mapy.cz přestaly zákeřně fungovat) na mobilu sleduji, jak jedeme, a po nějakých 15 minutách (nebo to bylo deset?) vystupuji u autobusového nádraží.
Je tu dost mrtvo, ve stánku mého dopravce (Metro Georgia) nikdo. A tak jen doufám, že moje jízdenka objednaná přes web a vytištěná z mailu bude fungovat a že bus pojede z jednoho z jasně viditelných stanovišť a ne třeba odněkud zpoza rohu.
Energie v baterii mého mobilu povážlivě klesá, a tak jdu hledat zásuvku. Nejdřív to vypadá dost beznadějně, ale pak objevím jednu venku na zdi. Asi tu dřív stál mrazák se zbožím. Zásuvka ale vypadá dost jetě, a tak nemám moc odvahu do ní cokoli připojovat. A podobně je tomu i s podivnou prodlužovačkou na zemi, kterou objevuji kousek vedle. O kus dál, za otevřenými prosklenými dveřmi s nápisem Hotel, je ale jedna pěkná, a tak do ni nabíječku píchnu. Musím u ní sice stát, ale neva, aspoň zase napíšu pár poznámek do deníku. Snad mě odtud nikdo nevyhodí, než se dostanu aspoň přes 50 %. Jsem případně připraven obětovat i nějaké to lari...
Mimochodem: I teď, po 11. hodině večer, je tu pěkný hic.
BatumiBus je luxusní (třída Suit - jen 3 velké pohodlné sedačky v každé řadě, řady sympaticky daleko od sebe, je tu i USB a po část cesty funguje wifi internet) a vyjíždíme téměř přesně na čas. Jízdenku ukazovat nemusím, průvodčí jen zkontroluje obsazené sedačky podle svého seznamu. Dodávám, že cena se odvíjela podle okamžiku, kdy nakupujete, viděl jsem rozmezí 30-38 GEL.
Tady musím dodat, že původně jsem chtěl přespat v Tbilisi a jet ranním vlakem, ale ten byl už ve chvíli, kdy jsem před týdnem v Česku hledal jízdenku on-line, vyprodaný. Prý je v letním období třeba kupovat jízdenky několik týdnů dopředu.
V půl čtvrté ráno stavíme před velkým bufetem s WC (0,50, tedy obvyklá cena) asi 20 km před Kutaisi. A v půl sedmé ráno pak v Batumi u dolní stanice lanovky, kde vystupuji, protože to odsud mám do ubytka blíž než z autobusového terminálu.
Cestou od náhodných řidičů vyzvídám, na kolik přijde sdílené taxi na letiště v Kutaisi (20 GEL) a na kolik taxi (mám nabídku na 80 GEL). To vypadá jako slušná alternativa k preferovanému Georgian Busu, pokud by nastal nějaký problém. Jen pak musím všude složitě vysvětlovat, že nejedu teď, ale až za dva dny.
Okolo sedmé přicházím do Guesthouse Melikishvili 57, ale ubytko ještě není připravené, byť jsme byli po mailu dohodnuti na ranní check-in. Vrátný kamsi volá, pak mi u sebe nechá bágl a mám se prý vrátit v 9.
Jdu se projít k moři. Pláž je tu kamenitá a hodně široká, takhle po ránu na mě působí až trochu nepřátelsky. Pár lidí se už koupe. Jdu dál po promenádě, všude je zavřeno a na mě přichází hlad. Uvidím McDonalds... Otevírá už za 8 minut, a tak jen doufám, že dnes tu bude jídlo lepší, než bylo včera. Při čekání posílám přes free wifi zprávu M a pak už vcházím dovnitř a přes automat si v klidu objednám v angličtině Ahmad Earl Grey a borůvkový muffin (2x2,85 GEL). Super! Obzvlášť když máte hlad...
Cestou zpátky se ukazuje, že se probudil i zbytek města a třeba na Zurab Gorgiladze se nachází spousta obchodů a pekáren, které se mi ještě určitě budou hodit.
Po deváté se vracím do ubytka, pokoj ale stále není připraven. Dostanu čaj a sladké víno, a tak otestuji, jaké to je, začít pít takhle po ránu. Člověk má zkusit všechno. A ne, není to špatné. I když zvykat si na to asi raději nebudu :).
Postupně se dozvídám, že se čeká na uklízečku, protože se jim tam na poslední chvíli včera někdo ubytoval, a že bych měl asi spíš přijít až ve dvě, kdy mají standardní check-in time. Trochu se probíráme mailovou komunikací, kde slibovali něco jiného, a ukazuje se, že poslední zprávu mi včera poslali na adresu, která mi nechodí do mobilu. Nicméně provozovatelé se mi snaží vyjít maximálně vstříc a v půl jedenácté je pokoj připraven. Bezva!
Pokoj je pěkný, čistý, s příslušenstvím a s klimatizací, za 60 gel na noc. Sprcha je po noci v autobuse zázrakem z nebe. Pak se ještě potřebuji chvíli dospat a v raném odpoledni vyrážím ven.
Cestou do centra města potkávám Cafe Zuda na ulici Chavchavadze mezi Alexandre Kazbegi a Melikishvili, dám si točené pivo za 3 GEL, ostri (prý hovězí v lehce pikantní omáčce, vysvětluje mi dopředu paní za barem; na obrázku před vchodem to vypadá pěkně, tak uvidím) za 7 a chleba za 1,50.
Ostri se po prvním soustu dostává s velkým náskokem do čela mého žebříčku místních pokrmů. Je skvěle ochucené, maso měkké a téměř všechno libové. Prostě bomba! Ani nechci vzpomínat, co že jsem to obědval včera.
S přibližující se 14. hodinou si chci namlouvat, že jsem největší pařák přečkal uvnitř, takže můžu zase v klidu vyrazit do víru ulic, ale je mi jasné, že drsný pařák tu bude nejméně do pěti a budu se s tím muset poprat. Kde je konec mým ranním obavám, když jsem viděl zamlžené hory a šedivou oblohu a říkal si, že to tady možná vůbec nebude na koupání?
Projdu staré město i nejzajímavější místa promenády, stavím se v infocentru pro mapu města s vyznačenými linkami MHD i pro nějaké tipy a je pět, čas jít se vyčvachtat do moře. Za tím účelem jsem si pořídil nepromokavé pouzdro (na Aliexpressu, ovšem), které je současně připevněné ke krku a k paži, takže nemusím nechávat peníze, doklady apod. na pokoji ani na pláži. Ubytko ale vypadá hodně bezpečně, takže si beru jen kartu a pár eur, pro případ, že by bylo nejhůř.
Večer se prý nabízejí pěkné výhledy na město z vrcholu Mnatobi, kam vede lanovka z centra, navíc je tam od osmi i nějaká gruzínská kultura, a tak mám o program na večer postaráno. Lanovka (večer stojí zpáteční jízdenka 15 GEL) je super, výhledy také. Program se skládá ze zpěvu a tanců, šermování apod.
Konferenciérka mluví rusky (je to tady univerzální jazyk, asi jako v Evropě angličtina) a kromě uvádění jednotlivých výstupů také vyzvídá, odkud je obecenstvo. Sešla se tu pestrá směska návštěvníků z Dagestánu, Ukrajiny, Běloruska, Ruska, Polska, Izraele, SAE... Když ovšem konferenciérka začne publikum vyzývat k tanci, zdrhám zbaběle z první řady a jdu se zase věnovat výhledům. A když pak o půl desáté padne úplná tma, pokochám se ještě naposledy pohledem na rozsvícené Batumi a vracím se lanovkou dolů.
Ráno mi přichází od M blahopřání k svátku, na který bych jinak samozřejmě zapomněl. Hej, mám svátek, tak čím bych si tak dneska udělal radost? Co podniknu?
V zásadě se nabízí návštěva pevnosti Gonio nebo botanické zahrady. Na šutry nemám moc náladu, a tak vítězí druhá možnost. Podle mapy MHD najdu ten správný autobus a za chvíli už za 0,80 GEL (zpáteční jízdenka, kupuje se v autobuse, byť ji prý lze levněji koupit v předprodeji) jedu k cíli.
Po výstupu z autobusu číslo 15 se nabízí krásný výhled na začátek Nízkého Kavkazu i na Batumi a na moře. Samotná botanická zahrada (vstup 15 GEL) pak nabízí především příjemnou procházku mezi stromy z nejrůznějších koutů světa, zajímavé oddělení růží, na dálku vonící lesík s australskými eukalypty, nějaké ty kaktusy...
Po několika hodinách se vracím do města na novější část promenády, pak pro pár drobností do Carrefouru a nakonec se i vykoupat. Na večerní procházce mě pak chytá déšť, tentokrát dost silný.
Je čas na večeři, a protože si chci dát k svátku :) něco dobrého, sázím na jistotu, tedy na Cafe Zuda. Poradím se s majitelkou, říkám jí, že mi včera ostri moc chutnalo a co by mi tak ještě doporučila jiného, a ona navrhne čanachi. Je to za 8 GEL, není to na jídelním lístku, ale prý to dělají. Když pak ochutnám obsah hliněného džbánku - výborně ochucené hovězí se zeleninou a s brambory - jsem nadšený.
Když dojím, svojí lámanou ruštinou majitelce upřímně říkám, že jsem se u ní najedl nejlépe z celé Gruzie a nic lepšího jsem tu nikde neochutnal. Je viditelně potěšená.
Na večer mám ještě jeden úkol: Musím zavolat do Georgian Bus, neb po příletu říkali, že sice jezdí podle jízdního řádu, ale vždy je třeba předem ověřit odjezd každého busu k určitému letu. Drobný háček spočívá v tom, že volání v roamingu tu stojí asi 70 Kč za minutu, navíc by to nepochybně bylo volání z české SIM do zahraničí (opravte mě, jestli se pletu) a za ty prachy, co bych provolal, bych si tak místo busu klidně mohl vzít luxusní taxi.
(Právě se tak, mimochodem, z odpůrce evropských regulací stal jejich vlažný fanoušek. Je to vážně příjemné, že v rámci EU nemusíme roaming řešit, a brzy zřejmě nebudeme muset řešit ani volání do (EU) zahraničí. Přijde mi to jako prima součást civilizace, stejně jako třeba čistá voda v kohoutku. Ale úplně chápu, jestli se mnou nesouhlasíte, a dáváte přednost svobodné ruce trhu - byť zrovna v oblasti mobilních operátorů o volný trh rozhodně nejde. Je ovšem bez debat, že zregulovat roaming v EU je snazší, než totéž vyřešit ve vztahu k třetím zemím...)
Ale zpátky k věci: Ze svého mobilu (a české SIM) tedy volat nemůžu, což mi přijde trochu hloupé. Místní SIM jsem si nepořizoval, neb lokálně volat běžně nepotřebuji a nejsem natolik závislý na netu, aby mi nestačilo bohaté pokrytí wifi sítěmi. V našem i ve vedlejším hotelu se k dotazu na veřejný telefon stavěli skepticky. A teď v Cafe Zuda...
Vida, mají tu telefon. Nadhazuji, jestli by mě nenechali zavolat a vysvětluji situaci. Říkají, že Georgian Bus má mobilní číslo, pak přinesou odkudsi mobil a vytočí mi ho. Super, za chvíli je problém vyřešen. Autobus jede. Vnucuji se ještě s nějakou platbou za volání, ale říkají, ať to nechám být. Tak tu aspoň později při placení nechám velkorysé dýško.
Ještě předtím ovšem majitelka usoudí, že jsem příliš osamělý, a pozve mě ke svému stolu, kde popíjí s obsluhou a se dvěma turistkami z Běloruska. Dostávám vodku, naložené rajče a kus khachapuri, snažím se rozumět, o čem se baví a chvílemi přidat nějaké to ruské slovo... Tedy takhle jsem svátek ještě nikdy neslavil...
Dopoledne se jdu ještě na chvíli projít a před dvanáctou vycházím z hotelu směrem ke stanovišti Georgian Bus u hotelu Radisson Blu. Třičtvrtě hodiny před odjezdem tu není po dopravci ani vidu, ani slechu, a tak se jdu ještě projít k moři.
Ani o dvacet minut později není situace lepší, a tak se pro jistotu poptávám v Radissonu na recepci a pak i v místní restauraci, kde přesně Georgian Bus staví. Každý mě pošle na zcela opačnou stranu. O chvíli později narážím na dvě holky z Německa, které řeší stejný problém. A pak na pár z Polska. Ten už ale má koupené jízdenky, takže není nakloněný myšlence vzít si případně společně taxi, pokud by s busem nastal problém. Z Gruzie jsou, mimochodem, ti dva trochu zpruzení, což přičítám tomu, že 10 dní pobývali jen v Batumi.
Němky pátrají po Georgian Busu v okolí, já a Poláci se vracíme přesně na místo vyznačené na mapě na webu dopravce. A hle, stojí tu minivan pro 8 lidí s malou cedulkou na okně s ještě menším logem Georgian Bus. Super. Nakládáme bágly dozadu a na jedno ze sedadel a když přijdou i Němky, jsme komplet. Platíme každý 15 GEL a přesně ve 13:00 vyjíždíme. V půl čtvrté jsme na letišti a za půl hoďky pak přichází zpráva, že let bude mít asi hodinu a čtvrt zpoždění. Tentokrát mě to nijak nepřekvapuje.
Na Gruzii mě příjemně překvapilo, že tady vlastně vše dobře funguje a odpovídá očekáváním. Od dopravy přes platby po příjemné drobnosti, jako jsou čisté ručníky a mýdla na pokoji. A wifi s internetem je tu běžně v ubytkách i v restauracích.
Někomu možná nebudou vyhovovat turecké záchody, které jsou na některých veřejných místech, možná se zarazíte nad tím, že tu není zvykem dávat na přechodu přednost chodcům nebo vás znervózní způsob jízdy řidičů, kteří běžně využívají faktu, že se na dvouproudou silnici vedle sebe vejdou tři auta. Ale zkušenost ukazuje, že tohle jsou věci, které prostě člověk musí pár set kilometrů na východ od Česka očekávat leckde.
I když je tu oficiálním jazykem gruzínština, hodně je slyšet ruština, která je zjevně stále univerzálním dorozumívacím jazykem nejen národů bývalého Sovětského svazu. Zajímavé jsou všudypřítomné bankovní automaty, kde si místní mohou vyřídit záležitosti, jako je nabití mobilu nebo půjčka. V zemi se na první pohled hodně staví a renovuje a určitě bude zajímavé se podívat, kam se to tu posune za nějakých dalších pět nebo deset let. Jedna věc ale rozhodně platí už teď: Gruzie určitě stojí za vidění.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít! (fota: autor)
Vydejte se s námi do Thajska, do Indonésie, do Tanzánie nebo třeba na Havaj! Nabízíme vám pohled do nejkrásnějších zemí...
