Zrcadla nejsou žádný novodobý objev, reflexní povrch zrcadla za použití čirého skla s nanesením tenké vrstvy kovového stříbra objevil už téměř před 200 lety chemik Justus von Liebig. Avšak původní druhy zrcadel sahají do historie ještě mnohem dál. Dnes už zrcadla zdaleka neslouží pouze k odrazu našeho vzhledu nebo jako dekorace, ale jsou nezbytnou součástí řady přístrojů i výrobků. Kde všude se využívají?
První druhy zrcadel se objevily v Benátkách již v roce 1300 a od 16. století se zde vyráběly ve větším množství. Původně se používala na zadní stěnu skla sloučenina rtuti a cínu. Použití roztoku stříbra na čiré sklo objevil až o několik let později v roce 1835 německý chemik Justus von Liebig. Tento princip, kdy se na čiré sklo nanáší tenká lesklá kovová vrstva, je zachován dodnes.
Nejběžnějším využitím zrcadel je jejich schopnost odrážet obraz. Proto jsou velmi využívána zejména v interiéru, kde slouží nejen k odrazu našeho vzhledu, ale také k odrazu samotných prostor, čímž místnosti opticky zvětšují nebo prosvětlují. Další uplatněním interiérových zrcadel je také dekorativní funkce. „Možnosti provedení zrcadel jsou dnes prakticky neomezené, lze je vyrobit v různých tvarech i velikostech. Často jsou doplněna i o další prvky jako je světlo nebo chytré funkce, kdy zrcadla stisknutím senzorových tlačítek například zobrazí předpověď počasí či spustí hudbu a podobně. Také samotná výroba zrcadel se posunula, takže jejich funkčnost a vzhled je trvalejší a odolnější, než tomu bývalo dříve. Zároveň je lze doplnit o bezpečností prvky jako je například použití bezpečností folie, která zabrání vysypání skla v případě rozbití,“ říká Lucie Hronová ze společnosti Amirro.
Fotoaparáty, které jsou označovány jako zrcadlovky, využívají k zobrazení obrazu, jak jejich název napovídá, právě zrcadla. Narozdíl od kompaktních fotoaparátů, které scénu zobrazují speciálním průzorem nebo elektronicky. U tzv. jednooké zrcadlovky umožňují zrcadla vidět skrz objektiv, když se díváte do hledáčku, ale také pořídit snímek, kdy se zrcadla sklopí a světlo tak osvítí světlocitlivou vrstvu filmu. Na podobném principu fungovaly také dvouoké zrcadlovky, které měly objektivy dva, jeden sloužil k zobrazení a druhý k expozici, tento systém se ale dnes již nepoužívá a byl nahrazen fotoaparáty s klasickým hledáčkem, nebo digitálními fotoaparáty.
Dalším příkladem, kde zrcadla hrají velmi důležitou roli, jsou světlovody. „Princip světlovodů funguje tak, že denní světlo na střeše, fasádě, terase nebo třeba na chodníku či zelené střeše sbírají skrze střešní skleněnou kopuli, odkud je světlo vedeno do interiéru speciálním vysoce reflexním tubusem. Vnitřní stěny tohoto tubusu tvoří vysoce výkonná zrcadla s maximální odrazivostí. Reflexní vrstva uvnitř je tvořena u kvalitních světlovodů z pravého stříbra a oxidů křemíku, které jsou nanesené chemickým napařováním ve vakuu. Vrstva nesmí praskat, odlupovat se nebo být náchylná na změny teplot a vlhkosti. Díky své obrovské odrazivosti pak dokáže tubus přivést denní světlo až na vzdálenost 50 m od kopule. Tubus pak vyúsťuje na stropě nebo stěně místnosti, kterou potřebujete prosvětlit. Zde je opatřen skleněným rozptylovačem světla (difuzérem), který světlo rovnoměrně rozptyluje do prostoru tak, aby neoslňovalo,“ vysvětluje Jakub Brandalík ze společnosti Lightway.
Měsíc je od Země vzdálen v průměru asi 384 403 kilometrů a tuto vzdálenost známe díky zrcadlům. Vzdálenost k Měsíci se kvůli jeho eliptické oběžné dráze kolem Země mění. Na její nejbližší straně je tak jen 363 104 kilometrů daleko a na nejvzdálenější je od Země vzdálen 406 696 kilometrů. Retroreflektor pro laserový pohyb byl ponechán na Měsíci astronauty Apolla a používá se k výpočtu vzdálenosti od Země k Měsíci. Jde v podstatě o řadu reflektorů rohových krychlí (což je speciální typ zrcadla), které odrážejí laserový paprsek zpět ve směru, ze kterého vycházel. Tyto laserové paprsky jsou zaměřeny na Měsíc z velkých dalekohledů na Zemi a jejich odražené světlo umožňuje vědcům vypočítat vzdálenost k Měsíci s přesností až 3 centimetry.
Kromě světla zrcadla odrážejí také zvuk. Zvukové vlny odrážejí takzvaná „akustická zrcadla“. V Británii byla například před vynálezem radaru během druhé světové války používána akustická zrcadla k detekci určitých zvukových vln přicházejících z nepřátelských letadel. Jejich struktury měly tvar dnešních teleskopů nebo satelitů. Některá z nich stojí dodnes kolem pobřeží Británie – ty nejslavnější jsou v Denge, poblíž Dungeness, Kent. Jedno z největších zvukových zrcadel mimo Británii pak měří 61 metrů a nachází se v Maghtab na Maltě. Je známé jako „il widna“, což znamená „ucho“.
