Zbývá méně než 24 hodin do odletu. Po předchozích dílech tohoto seriálu máme společně za sebou skoro týden marného čekání na polární záři. Průvodce sice doporučují navštívit Tromsø alespoň na tři dny, aby existovala dobrá šance vidět její světelnou show, nám ale zatím nestačil ani dvojnásobek. Můžeme mít ještě štěstí?
Nevím, co byste dělali vy, ale já si lehce pobalím věci na zítřek a před půlnocí si jdu dát sprchu. Hodím na sebe pyžamo. Podívám se na předpovědní weby (viz první díl tohoto seriálu). Geomagnetická aktivita je na naše poměry celkem OK, byť před pár hodinami byla ještě vyšší, ale mraky podle aktuální předpovědi nemají ustoupit snad nikdy – nebo, OK, ať nepřeháním – až do čtvrtečního odpoledne. To je dávno po termínu našeho odletu.
Hodinová předpověď ukazuje hodinu za hodinou zamračené nebe. Stejně mi to nedá, těsně po půlnoci hodím na pyžamo jeansy, které mám připravené na zítřejší (vlastně už dnešní) let, a navléknu svetr, bundu, čepici. Přibírám foťák, jen ze zvyku, naopak neberu stativ ani rukavice, protože vše nasvědčuje tomu, že je to zbytečné. A vycházím před hotel.
Poodejdu pár metrů a zahlédnu hvězdu.
Je to náhodná průrva v mracích?
Obloha je tmavá, snad jen lehce došeda. Jdu ještě o kus dál - a další hvězda. A další. Neuvěřitelné - obloha se musela během poslední hodiny, možná hodiny a půl, z mého pohledu doslova zázračně vyčistit. Jsem teď na tmavším místě nedalekého parčíku a vidím hvězd více a sem tam nějaký mráček.
Jdu ještě o kus výš směrem k jezeru a pak se zase kus vracím. Zahlédnu přes ulici dvě postavy pozorující nebe, a tak se chci poptat, jestli už něco viděly. Jde na mě strach, že právě v poslední hodině se událo to, nač tu už týden máme políčeno.
Polární záře. Foto: P. MandíkSeznámení se probíhá podle zdejšího standardního scénáře: Ahoj, pozorujete polární záři? Jsou to dvě mladé Japonky, právě přiletěly do Tromsø a hodinu bezúspěšně pozorují oblohu. Řeknu jim naše dosavadní zkušenosti i to, že spousta lidí chodí čekat na polární záři k jezeru. Ony se zase podělí o zážitek z letadla - nad mraky prý polární záře byla jasně vidět. Takže je to potvrzeno. Polární záře je nadosah.
Pokud byste dnes zůstali v hotelu, protože už jste ztratili naději, že něco uvidíte, asi bych se pro vás měl vrátit... Vzbudím vás a vylíčím vám informace od Japonek i to, jak vypadá nebe. Budu v přesvědčování úspěšný? Uvěříte, že je ještě šance polární záři vidět? Jasně, pochopím, když ne. Šest dní marného čekání je dlouho.
Ať tak, či onak, já každopádně vyrazím směrem k jezeru. Nemám v plánu dojít až tam, protože vážně stále moc nesázím na to, že by se dnes, v poslední den našeho pobytu v Tromsø, smůla s polární září prolomila. I proto se nijak nepřevlékám, ani si neberu rukavice nebo mobil. Zatím to vidím tak, že nejdál dojdu na hřbitov. Určitě už je k jedné a říká se tu, že největší šance na polární záři je mezi desátou a půlnocí. Ne, že bych tomu zrovna teď nějak extra věřil.
Nakonec hřbitov projdu a chvílemi mám pocit, že se to nahoře slabounce zelená. Ale takový pocit tu má kdekdo. Snad všem se občas zdá, že už to musí být polární záře, ale pak se ukáže, že je to jen výplod představivosti mozku nebo nasvícený mrak. Ale co když tentokrát opravdu...?
Dojdu až za hřbitov a najednou je nade mnou jasně viditelný zelený pruh stáčející se do tvaru písmene U. Ještě před chvílí tam nebylo nic, na to dám krk. Tohle přece rozhodně není mrak! Je to jasná zelená záře! Pokládám foťák do sněhu a v režimu fotografování hvězd mačkám spoušť. Po patnácti vteřinách a čase na zpracování mám před sebou první fotografii polární záře - s nevzhlednými odrazy světel z okolních lamp. Navnaděný přidávám do kroku a jdu na jezero. Snad tohle nebylo všechno...
Uprostřed jezera je velký hlouček lidí hlasitě mluvících španělsky s občasně znějící angličtinou. Po předchozích teplejších dnech – bylo mírně nad nulou – mám trochu strach jít až za nimi, obzvlášť když včera Angličani varovali, že někde už viděli led praskat. Nevím, nakolik je to možné, ale zatímco u okraje s občasnou křovinou se cítím celkem bezpečně, o kus dál by to tak nebylo.
Za mnou se objeví na konci zatočená zelená čára a hlouček uprostřed jezera propuká v jásot. Pak slabý zelený pruh nade mnou. Začínám chápat, proč byli někteří z těch lidí, které jsme potkali a kteří polární záři zahlédli, docela zklamaní. Světelný efekt může být jen velmi slabý, někdy skutečně zaměnitelný s nasvíceným mrakem.
Je to, jako kdyby někdo ležérně maloval z druhé strany oblohy obrovským štětcem. Někdy jen krátkou nevýraznou čáru, jindy pořádný pruh nebo jednoduchý obrazec.
Takřka mým směrem jde další malá skupinka lidí, tak se k ní vydávám a po nezbytné úvodní větě se ukazuje, že teď jsem tu najednou já ten zkušenější. Oni totiž zatím polární záři neviděli. Trochu mě zamrazí - nemám už taky vidiny? Jsem ale přesvědčený, že to, co jsem viděl, nemohlo být nic jiného. Ukážu jim jednu z fotek – a okamžitě je v jejich hlasech slyšet vzrušení: Jasně, je to ona! Takže je tak blízko a oni ji o pár minut prošvihli?
Všichni doufáme, že příroda ještě dnes nepředvedla všechno. Vydávám se zase o kus dál, se skupinou - jsou to Francouzi - si slibujeme, že na sebe houkneme, kdykoli kdekoli kdokoli z nás něco zahlédne. A je to už za pár minut - objevují se jasnější křivky i ty méně výrazné. Zpravidla vydrží na obloze jen chvíli a průběžně se mění, takže zachytit je kompaktním fotoaparátem, byť lepším, je většinou takřka nemožné.
Polární záře. Foto: P. MandíkPak je chvíli úplný klid. Většina Francouzů odchází a zůstává jen jeden. Ukazuje se, že přiletěl také minulou středu a do dnešního dne rovněž nic neviděl. Všechny předpovědi, na které doteď narazil, vypadaly čím dál tím hůře - a teď, raduje se, se ukazuje, jak jsou špatné. I hodinová předpověď oblačnosti přece na tyhle chvíle ukazovala zataženou oblohu! Francouz, mimochodem, cestuje opravdu za levno - využívá tzv. couch surfing.
A najednou zase začíná divadlo, teď ale výrazně intenzivnější, než před chvílí. Máme radost, jako malé děti. Zelený pruh přes celou oblohu, pak další. Nad námi se zavlní různé obrazce a pak z části jednoho pruhu najednou jako by padala zelená záclona.
Jsme doslova v extázi: My i skupina na jezeře tleskáme, jako bychom seděli v divadle. A další efekt a další potlesk. Radost je hmatatelná ve vzduchu. Jen škoda, že tohle nemám šanci vyfotit, změny jsou na můj foťák moc rychlé.
Konečně také chápu smutek Švýcarů, kteří tu možná minulé úterý viděli něco podobného a říkali, že ty fotky by prostě chtěli udělat lépe a že moc doufají, že se polární záře dočkají znovu. Bohužel odlétali už včera.
Divadlo je úžasné, ale nijak zvlášť dlouhé. Intenzivnější polární záře, jak jsem později ověřil z času na fotografiích, trvala nějakých patnáct minut, nejintenzivnější mohla být tak pět minut. Po chvíli tak vše rychle končí a já si uvědomuji, že je mi tu poprvé docela zima - na ruce bez rukavic i leckde jinde, kde dosud byly obvykle tři a více vrstev oděvů. S Francouzem se loučím, možná se potkáme zítra na letišti, letí stejným letem.
Ujdu pár set metrů a najednou je nade mnou zase výrazný zelený pruh. Vracím se kousek k jezeru, pruh ale za krátkou chvíli mizí. Ještě chvíli čekám a pak se definitivně vydávám okolo hřbitova k hotelu. Obloha už je klidná.
Do hotelu se vracím ve 2:45. V noci nemůžu spát, pořád před sebou vidím to úžasné divadlo. Před pár hodinami už jsem byl téměř smířený s tím, že nic nebude, a teď, z ničeho nic, nám navzdory předpovědím počasí jasné nebe dopřálo takovou podívanou.
Pokud jste s námi došli až sem, zbývá nám už jen společně nakoupit dárky domů, dojet na letiště a vrátit se zpět do Česka. Na letišti ale ještě potkáme onoho Francouze od jezera – letí přece stejným letem, jako my. Možná máte, stejně jako já, trochu obavy, zda v noci nenásledovalo ještě nějaké další světelné divadlo, zda jsme neměli jít spát později. Ukazuje se ale, že obavy jsou zbytečné. Tím posledním výrazným zeleným pruhem představení pro dnešek skončilo.
Po týdnu smůly jsme nakonec měli docela velké štěstí: Ti, kteří se nám během týdne svěřovali, že polární záři viděli, si mnohdy stěžovali, že byla málo výrazná. Ta středeční ale byla výrazná opravdu dost. Byť vlastně jen chvíli. Jistě, nebyla pestrobarevná jako na propagačních fotografiích, ale to jsme ani nečekali. Publikované fotografie, přece jen, jsou nepochybně výběrem toho nejlepšího za dlouhé časové období. A kromě pestrobarevnosti měla tahle polární záře vše, co měla mít. Snad jen mohla trvat déle...
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Polární záře může být jedním z nejkrásnějších úkazů, který lze na Zemi na obloze spatřit. Cesta za ní má ale...
